Rusové odvlekli na 19 tisíc ukrajinských dětí. Zpět domů se zatím povedlo vrátit jen stovky
Úterý 6. 6. 2023,
Přes 19 tisíc ukrajinských dětí trpí násilnou deportací do Ruska. Při setkání odborníků a politiků v Senátu na téma dětských obětí válek to řekla Marina Lypovetska z ukrajinské organizace Magnolia. Podle ní Rusové vrátili ukrajinským rodinám jen 369 dětí a o ostatních odmítají poskytnout jakékoliv informace.
„Od začátku ruské invaze čelí Ukrajina nejhorší formě válečných zločinů páchaných na dětech,“ řekla účastníkům kulatého stolu pořádaného senátním Výborem pro záležitosti EU Marina Lypovetska, vedoucí služby pátrání po pohřešovaných dětech ukrajinské nevládní organizace Magnolia. Podle ní spáchalo Rusko přes 2600 zaznamenaných válečných zločinů proti ukrajinským dětem.
„Děti, které se nacházejí v okupovaných zónách nebo v zónách aktivních vojenských střetů, jsou vystaveny největšímu riziku, že budou odděleny od svých rodin a později ‚adoptovány‘ ruskými rodinami,“ vysvětlila Lypovetska. Tajné adopce pomáhají ruským úřadům měnit dětem jména, příjmení i občanství. To pak značně snižuje možnost, že se je původním rodinám podaří ještě někdy dohledat.
Místo pobytu neznámé
„Magnolia od začátku války obdržela přes tři tisíce žádostí o pátrání po pohřešovaných dětech. Většina se týká dětí, které zmizely z okupovaných území nebo z válečných zón jako je Doněcká, Luhanská nebo Charkovská oblast, ale případy jsou i z Kyjevské oblasti,“ popisuje Marina Lypovetska. Pátrání po dětech komplikuje i fakt, že o mnoha deportovaných dětech se organizace dozvěděla až měsíce po jejich zmizení.
„Až když byly některé z oblastí osvobozeny, jsme se dozvídali o osudech dětí. Ze svědectví přeživších vyplynulo, že Rusové děti oddělili od rodičů a příbuzných. Bohužel víme i o případech, kdy byli rodiče dětí zabiti a děti odvezli ruští vojáci,“ říká Lypovetska. Ruská státní propaganda se deportacemi dětí ani netají, prezentuje je ale zcela v rozporu s realitou.
Rusové podle Lypovetské na svých kanálech otevřeně sdílí příběhy ukrajinských dětí, které odvezli do Ruska nebo Doněcké lidové republiky, prezentují je ale jako „záchranu“ nebohých ukrajinských sirotků. Zatajují přitom skutečnost, že Rusové jejich rodiče buď sami zabili a nebo tyto děti sirotky ani ve skutečnosti nejsou.
Existují čtyři kategorie dětí ohrožených ruskou deportací: sirotci, děti jejichž rodiče byli zbaveni péče, ale stále mají příbuzné, děti odloučené od rodin a čtvrtou skupinou jsou děti s rodiči. „Podle ukrajinského státního portálu Děti války bylo nahlášeno 19 505 dětských deportací, vrátit se podařilo zatím jen 371 z těchto dětí. Je totiž velmi obtížné zjistit, kde se děti nacházejí,“ upozorňuje Lypovetska. Rusové tají, kam děti umístili.
Podle europoslankyně Michaely Šojdrové, která se o osud deportovaných dětí zajímala při návštěvě Ukrajiny, je na děti v Rusku činěn psychologický nátlak. Alespoň to vyplývá ze svědectví těch, kterým se povedlo vrátit.
„Rusové těm dětem vymývali mozky. Říkali jim, že rodiče už je nečekají, že Ukrajina už nebude existovat, že se musí začlenit do ruské společnosti,“ popisuje Šojdrová. Podle ní zpočátku války posílali někteří rodiče své děti do Ruska i dobrovolně: „Po invazi začali Rusové organizovat takzvané letní tábory, kde i rodičům z Ukrajiny vysvětlovali, že tam děti pojedou na zotavenou. Prozíravější rodiče děti nepustili, ale někteří tomu uvěřili. Stovky dětí, které do těch táborů šly, se pak už třeba nevrátily.“
„Demonstrativně adoptovat“
Nejvyšší ukrajinská prokuratura zatím obdržela 47 doložených případů válečných zločinů, které se týkají zadržených, deportovaných nebo mučených ukrajinských dětí. Mezinárodní trestní soud vydal kvůli deportacím zatykač na ruského prezidenta Putina a ruskou komisařku pro práva dětí Marii Lvovovou Bělovovou. Ostatně i ona sama „demonstrativně adoptovala“ dvě ukrajinské děti. Jedním z nich má být kamarád dvou zachráněných chlapců z Mariupolu, se kterými měla česká europoslakyně možnost osobně hovořit.
„Jejich kamarád Filip je jedním ze dvou dětí, které si zmocněnkyně Lvovová Bělovová adoptovala. Ptala jsem se jich, co o tom vědí. Píšou mu třeba k svátku a k narozeninám, ale nedostávají od něj žádné přesnější informace. Jsou však přesvědčeni, že tam nešel dobrovolně,“ popsala Šojdrová.
Sama se v loňském roce zasadila o to, aby Evropský parlament vydal iniciativu, kde nucené deportace ukrajinských dětí do Ruska odsoudil. Šojdrová se dlouhodobě věnuje problematice dětí prchajících z válečných zón. Podle ní se evropské státy dokázaly o děti prchající z Ukrajiny postarat mnohem lépe než o ty, které před válečnými konflikty utíkají například ze Sýrie nebo z afrických zemí.
Zapomenuté řecké tábory
Šojdrová to ilustruje na příkladu české pomoci dětem uprchlíků pobývajícím už roky v azylových zařízeních v Řecku. Zatímco česká občanská společnost se podle europoslankyně velmi aktivně zapojuje do pomoci dětem postiženým válkou a prostřednictvím soukromých darů a dobrovolníků podporuje nedoprovázené děti z uprchlických táborů, český stát výrazně zaostává.
„Češi se zatím do solidární pomoci Řecku nezapojili. Věřím ale, že pozitivní zkušenost s institutem dočasné ochrany a pomocí nedoprovázeným ukrajinským dětem přispěje ke změně tohoto postoje. Na území Evropy se nacházejí děti bez dokladů a státní příslušnosti, jak z Ukrajiny, tak z Blízkého východu, a Evropská unie disponuje zkušenostmi a legálními nástroji, jak jim pomoci,“ domnívá se Šojdrová.
Podle řeckého ministerstva pro migraci a azylovou politiku se v Řecku v současné chvíli nachází 2516 dětí bez doprovodu, z toho sedm procent je mladších 14 let. Podle Agentury OSN pro uprchlíky se situace dětí bez doprovodu zlepšila v posledních třech letech alespoň v tom, že většina má střechu nad hlavou v oficiálních azylových centrech nebo útulcích. Předtím totiž stovky dětí žily bez zajištění na ulici.
Nejvíc dětí bez doprovodu přichází do Evropy podle statistik UNHCR ze Sýrie, z Afghánistánu, Iráku a z afrických zemí. O ochranu žádají převážně v Řecku, dále pak v Itálii, Španělsku, Bulharsku nebo na Maltě, tedy zpravidla v destinacích, kam připlují. Nejvíc dětských uprchlíků přijalo v posledních letech v rámci EU Německo, následované Francií, Řeckem a Španělskem.
Článek byl publikován na webu HlidaciPes.org.
