„Cítili jsme se v bezpečí, tvrdili nám, že se zaměřují pouze na vojenské objekty. Mýlili jsme se.“
Středa 27. 7. 2022,
Minulý měsíc u mě zakončila stáž Oleksandra – dívka z ukrajinského Charkova, která krátce po vypuknutí války na Ukrajině reagovala na možnosti stáží pro mladé lidi, které jsme společně v Evropském parlamentu iniciovali. Její příběh je natolik zajímavý, že jsem se rozhodla s ní udělat rozhovor, o který bych se s Vámi ráda podělila.
Oleksandro, vítej Evropském parlamentu. Mohla bys říct pár slov o sobě a svém příběhu?
Jmenuji se Oleksandra Petrakova, narodila jsem se a vyrostla v Charkově, kde jsem studovala mezinárodní právo a do 24. února 2022 jsem byla na stáži na městském úřadě. Na začátku tohoto roku jsem byla vybrána jako delegátka mládeže z Ukrajiny do Rady Evropy, kromě toho jsem Mladou evropskou delegátkou a členkou organizace Ukrajinští studenti za svobodu.
Díky tomu dobře chápu, že se zajímáš o evropská témata, a i o politiku. Jaký byl přesně okamžik, kdy ses rozhodla utéct z Ukrajiny?
Když vypukla invaze ve velkém, byla jsem ve svém rodném městě, protože jsem do poslední chvíle nemohla uvěřit, že by se něco takového mohlo stát. Cítila jsem se prvních pár dní úplně ztracená. Ale potom jsme se s rodinou rozhodli, že jsme v našem domě relativně v bezpečí. Ruská vojska tvrdila, že se zaměřují pouze na vojenské objekty, ale mýlili jsme se. Když jsme uslyšeli zvuky, které nevydávají bomby, ale rakety, rozhodli jsme se odejít.
Poté jste se přestěhovali do Ternopilu. Jak ses dozvěděla o výzvě ke stáži v Evropském parlamentu?
Po útěku s Charkova se mi podařilo pronajmout možná poslední volný byt v Ternopilu na západní Ukrajině. S rodinou jsme tam zůstali několik týdnů. Odejít i z relativně bezpečného místa jsem se rozhodla, protože jsem se chtěla zúčastnit březnového zasedání Kongresu místních a regionálních samospráv ve Štrasburku. Trvalo mi asi pět dní, než jsem se do města dostala vlakem. Úplně poslední den zasedání jsem objevila nabídku na stáž.
Když jsem tě viděla na seznamu a že pocházíš z Charkova, který byl těžce bombardován, neváhala jsem a oslovila tě. Je nějaký konkrétní moment, který bys ráda ze své stáže vyzdvihla?
Celá stáž je pro mě vzrušující, účastnila jsem se všech plenárních zasedání a schůzí výborů, stejně tak interních akcí. Na jedné akci se mi podařilo trochu si popovídat a vyfotit se s Robertou Metsolou, předsedkyní EP. Myslím, že na tento okamžik budu dlouho vzpomínat. A samozřejmě i na tento rozhovor, protože ne každý stážista dostane šanci, aby s ním jeho europoslanec udělal rozhovor.
Roberta Metsola je velmi inspirativní žena, jsem ráda, že jsi ji mohla poznat osobně. Kromě tebe jsou tady v EP ještě další stážisté z Ukrajiny, měla jsi možnost se s nimi setkat?
Stážistek je u europoslanců v současné době asi deset, stáže probíhají i v sekretariátu a jiných agendách EP. Osobní příběh každého z nás je jiný, ale spojuje nás, že většinou pocházíme z východní oblasti. Některým se podařilo evakuovat se spolu se svými rodinami, někteří přišli sami jako já.
Ráda bych ještě dovysvětlila, že muži zůstávají na Ukrajině, mají jiné důležité povinnosti, proto jsou zde zatím stážistky. Kromě každodenní agendy se i v dalších institucích EP snažíme poskytovat pomoc Ukrajině. Jak jsi tuto vlnu solidarity prožívala přímo zde?
Pro mě osobně největším projevem solidarity, který ovlivnil můj život, byla právě stáž, kdy jsem cítila podporu každý den. Obecně však platí, že v EP neexistuje schůze výboru nebo plenární zasedání, na nichž by se nediskutovalo o ukrajinských otázkách. Ukrajina je vždy na pořadu jednání EU, ať už jde o zemědělství, kulturu a vzdělávání, dopravu nebo zaměstnanost. Cítím tu obrovskou spolupráci a mobilizaci v Evropě směrem k pomoci mé zemi. Z konkrétních příkladů mohu vyzdvihnout, že první výstava, kterou EP pořádal po období COVIDu, byla o Mariupolu, pořádají se různé charitativní akce, koncerty. Loňská hvězda Eurovize už navštívila Brusel, bylo to úžasné, zúčastnili se asi 3000 ukrajinských uprchlíků.
Můžeme tedy říct, že Ukrajina je už nyní, prozatím symbolicky, součástí Evropské unie, i poté, co jí byl udělený kandidátský status. Dovol mi, abych se nyní podělila o svou osobní zkušenost víry v současné válečné situaci. Jsem křesťanka a moje víra je mi velkou oporou v těžkých chvílích. Když však vidím tolik utrpení a lidí, kteří umírají a ztrácejí své domovy a příbuzné, přistihnu se, že se ptám: „Kde je Bůh?“ Kladeš si v této situaci, ve které jsi, stejnou otázku?
Myslím si, že zejména v mém kraji si před válkou mnoho lidí tuto otázku nikdy nepoložilo. Velký podíl na tom má dlouhá historie sovětské tradice a komunistického útlaku víry. Události, které se teď odehrávají, nás vlastně nutí přemýšlet, a otevírat se otázkám víry:„Co když nad námi někdoje?“ Protože jestli i po těch strašných událostech stále žijeme, naděje zůstává. Moji rodiče byli i před válkou věřící, nyní se spřátelili s majiteli bytu, který obývají a ti s nimi nyní společně začali navštěvovat kostel, víra opravdu spojuje.
Jaké jsou tvé další plány? Vnímáš už nyní, jak stáž ovlivnila tvůj budoucí život?
Odlétám do USA, abych se zúčastnila programu pro mladé lídry. V srpnu se chystám navštívit své rodiče a strávit s nimi několik týdnů. A pak doufám, že budu moc dostudovat vysokou školu. Z dlouhodobého hlediska mám pocit, že mohu cenné zkušenosti ze stáže využít k usnadnění evropské integrace své země a kdo ví, třeba mě za 15 let uvidíte v první skupině europoslanců z Ukrajiny tady v Parlamentu.
Chtěla bych ti poděkovat za pomoc, stala ses opravdovou členkou týmu. Věřím, že tě jednou přivítáme v EP jako poslankyni nebo se potkáme ve svobodné Ukrajině.
Evropský parlament je otevřený mladým lidem a jsem nesmírně vděčná, že jsem měla příležitost s Vámi spolupracovat, protože předtím jsem o práci v EP mohla jen snít. Samozřejmě bych si to přála za jiných okolností, ale celá situace možná přinese reálné přiblížení Ukrajiny k evropským zemím.
Vše nejlepší do budoucna Oleksandro a Bůh Ti žehnej!
Galerie:
