Rodina a práce vždy v konfliktu?

 

Upřednostňuji pojem Work Family Balance, který zahrnuje život rodiny. Jde o to nastavit prostředí tak, aby se rodiče mohli věnovat dětem, rodině a zároveň se mohli profesně uplatnit ve svém zaměstnání nebo podnikání. Aby se rodiny mohly uživit a zároveň měly prostor pro péči o děti. Pokud je pro nás křesťany rodina velkou prioritou, pak bychom měli chtít, aby rodiny měly vytvořené podmínky pro rozhodnutí mít děti s vědomím perspektivy dalšího uplatnění ve své profesi. Rodiče by měli ze strany státu cítit podporu k zakládání rodin a ujištění, že si jich váží. Podpora by neměla být jen v rovině sociální, ale stát by měl upravit pravidla pracovního trhu tak, aby se vyplatilo pracovat. Aby maminky, které se staraly o děti a vychovaly další generace, mohly očekávat nejen srovnatelné platové podmínky, ale i slušný důchod.

 

 

Nároky na kvalifikaci se zvyšují. Jestliže maminka zůstane tři až pět let doma, tak ji v práci, v profesi ujíždí vlak. Na západ od nás je běžnější praxe, že maminky mají dítě a nezůstávají tak dlouho doma, ale rozvíjejí se profesně. U nás jsme vsadili na model otec živitel a maminka starající se o domácnost. Byla jsem pro, aby maminky měly vysoký příspěvek, na úrovni minimální mzdy. Považuji to dodnes za dobré řešení pro matky, které mají děti jako jedinou a hlavní prioritu a mají manžela živitele, který rodinu uživí. Jenže ženy jsou čím dál vzdělanější, chtějí se zapojit na trhu práce, uplatnit v profesi. Výrazně pak klesá počet narozených dětí, protože ženy často první dítě odkládají na pozdější dobu. Daňové výhody pro rodiny nejsou dostatečné a pouze jeden příjem v rodině má citelné dopady.

 

 

Ptejme se mladých maminek, co chtějí. Mně když bylo 25 let a moje pracovní perspektiva v socialismu byla velmi jednoduchá, tak jsem byla připravená mít brzy více dětí a neměla jsem zájem se angažovat v budování socialismu. Starala bych se o zahradu, děti, manžela. Dnes je to jiné. Ženy ukončí školu, mají možnosti dál studovat, cestovat a poznávat – a nedivím se, že si často řeknou: Proč máme sedět doma a jen se starat o rodinu? Upozorňuji, že na českých vysokých školách studuje více žen než mužů (60 %).

 

 

Jakou motivaci má zaměstnavatel vzít maminku malých dětí na částečný úvazek? Nulovou! V mnoha zemích mají podnikatelé bonusy, které jim pomáhají. Zaměstnavatelé by měli mít od státu pobídku, aby měli motivaci zaměstnat matky, které si požádají o zkrácený úvazek. Stát by měl takového zaměstnavatele zvýhodnit – slevou na dani, na sociálním pojištění. Momentálně je to pro zaměstnavatele neefektivní ztrátová záležitost.

Stejně tak je důležité mít k dispozici dostatečné kapacity pro péči o děti, včetně těch mladších tří let. To u nás není ošetřeno ani legislativně, natož pak kapacitně.

 

 

Tolik diskutovaná strategie rovnosti žen a mužů se například bezprostředně dotýkala rodin. Tyto „jenom strategie“ vysílají signál do společnosti jednotlivých členských zemí. EU nemůže diktovat, zda ženy mají nebo nemají být zaměstnané, ale má motivovat ke změnám na trhu práce v jednotlivých zemích, aby ženy pracovat mohly – stejně tak může podpořit předškolní péči, tedy zejména kapacity školek. Zdůrazňuji: aby ženy mohly pracovat, když budou chtít. Za velký úkol považuji i monitoring stavu sociálních politik v jednotlivých zemích a jaké má ta která strategie dopady. EU totiž dosud nemá vlastní přehled o sociálních politikách osmadvaceti států! Bylo by přitom dobré se poučit z příkladů dobré praxe. A hlavně musíme více oceňovat rodiče, kteří pečují o děti, a podporovat mateřství – namísto usnesení podporujících potraty či právo na reprodukční zdraví a sexuální výchovu.

 

 

Konkrétní příklad z praxe: účastnila se toho jedna firma, která nejenže příkladně umožňuje maminkám péči o děti, ale zohledňuje další péči o příbuzné, například prarodiče. Mé kolegyně také překvapilo vystoupení Mons. Martina Holíka, ředitele Proglasu. Nejsou asi zvyklé, že kněz vystupuje tak civilním způsobem v roli zaměstnavatele a prezentuje podporu návratu maminek z mateřské a jejich zapojení do práce v rádiu.

Hovořilo tam pět poslankyň z pěti zemí. Poutavý byl pohled na jejich politické a národní systémy i přístup k rodinné problematice. Všechny jsme byly z Evropské lidové strany, přičemž Francouzka byla velmi liberální a kolegyně ze Slovenska naopak značně konzervativní. Nalézáme však společnou řeč. Předpokládám, že i vějíř názorů čtenářů KT bude velmi široký. Důležité je držet linii hodnoty mateřství. Je to princip, který nás spojuje a odlišuje od jiných politických proudů.