Moje nezapomenutelné vzpomínky na kardinála Vlka - Umývač výloh a arcibiskup
Čtvrtek 30. 3. 2017, Michaela Šojdrová
„Otče kardinále, tu knížku bychom měli přeložit. Je to autentický, zajímavý a jiný, bude se to dobře číst i v češtině. Měla by si to přečíst mládež, nezažili socialismus a nevědí, jací komunisti doopravdy byli. Ty jim to v té knize říkáš, pravdivě. Tohle je potřeba. Sám jsi prakticky ukázal, že se komunistům dalo vzdorovat, ale jak to bylo těžký. Stálo Tě to mnoho sil, ale vydržel jsi. Vlastně jsi se tak připravil na to, co přišlo po pádu komunismu. Přitom je to napsaný jednoduše a srozumitelně. Když to dokážu číst i já, tak to je co říct, protože jsem se už skoro odnaučila číst něco jiného než legislativní dokumenty,“ řekla jsem po přečtení knihy Laveur de Vitres et Archevêque.
Vzpomínám si, že Míla se usmál a zamyslel. „Víš, já jsem to nikdy vlastně pořádně nečetl, neměl jsem důvod. To, co tam je, to jsem prožil. Ale vím, že ji četl papež František. Když jsme se při audienci po jeho zvolení zdravili, řekl mi: 'ty jsi umývač oken'. Ptal jsem se, jak to ví, a on mi odpověděl, že o mně četl knihu ve španělštině. Myslím tedy, že by to bylo zajímavý, ale chtělo by to nějaký dovětek pro současnost. Je to přece jen už 25 let. Tak kdy se do toho pustíš?“
Tak začalo dobrodružství, jehož konec znáte. Kniha vyšla. Miloslav Vlk ji 20. prosince 2016 osobně uvedl a měl radost. Bylo to mé poslední setkání s ním, ale to jsem tehdy ještě nevěděla. Viděla jsem, že není ve své kůži. Obdivovala jsem, že se snaží překonat svoji bolest a únavu. Viděl zájem lidí a to ho, myslím, i povzbudilo. Spadla z něj únava a byl to zase on. Rozpovídal se o tom, jak vlastně originál knihy v roce 1994 vznikl. V prostředí mnoha svých přátel, kteří mu přišli naslouchat, se cítil dobře, a tak nám osobně ještě jednou předal svědectví o svém životě, o své důvěře v Boha, který je nám blízký. Nevěděli jsme, že je to jeho poslední veřejné vystoupení, ale o to víc si vážím, že jsme mohli být s ním. Každý si odnášel podepsanou knihu, ale hlavně nezapomenutelný zážitek ze setkání s člověkem, který Boží blízkost vyzařuje.
K uvedení knihy vedl rok a půl práce. Když si pan kardinál přečetl první verzi překladu, napsal mi, že to bude třeba „přehlédnout“. Tento výraz se mi moc líbil a od té doby své texty také s úsměvem a se vzpomínkou na Mílu „přehlížím“. Pan kardinál ale nic nepřehlédl a celou knihu podrobil přísné korektuře, protože původní text od francouzského redaktora přece jen obsahoval některé nepřesnosti, které by v domácím prostředí neprošly. Důležité bylo, abychom čtenáře neopustili v roce 1994, a tak jsem navrhla doplnit knihu o rozhovor, kterého se zhostil velmi citlivě bývalý šéfredaktor nakladatelství Nové město, pan Jiří Kratochvíl. Rozhovor je nadčasový a já osobně se k jeho myšlenkám často vracím. S poslední větou knihy jsem se však nemohla smířit. Míla Vlk a pohodlný důchodce? Respektovala jsem ji jenom proto, že jsem počítala s tím, že pan kardinál bude mít možnost o knize se čtenáři mluvit a bude moci dokázat, že nesložil ruce do klína, že se nestal pohodlným penzistou, ale že nám má stále mnoho co říct.
Zajímavým momentem bylo i rozhodnutí o názvu knihy. Ani na chvíli jsem nepochybovala, že ten jadrný původní název Umývač výloh a arcibiskup je ten správný. Pan kardinál si dlouho nebyl jistý. Chápala jsem to, protože v českém kontextu je to odvážné. Umývač oken není prestižní povolání a Miloslav Vlk ho nedělal pro nedostatek vzdělání. Naopak. Jako akademicky vzdělaný člověk, neohebný občan a oblíbený kněz vadil komunistům natolik, že mu nedovolili, aby zastával vlivné místo. Miloslav Vlk se nebál obyčejné práce, dávala mu pocit svobody a možnost zapojení do skryté církve. Název plně vystihuje paradox komunistického režimu, který jsme prožili. To je důvod, proč název zůstal stejný jako v originále.
Také s fotkou na obalu jsme trochu váhali. Chtěli jsme, aby na ní byl otec kardinál takový, jak ho známe, to znamená aktivní pastýř svého lidu, zajímající se o dění ve společnosti a osudy nás hříšníků - náročný a přitom velmi laskavý. Díky trpělivosti pana kardinála i fotografa Petra Janžury se podařilo zachytit jeho nezapomenutelný výraz. Oči, které vás vidí, ústa, která k vám promlouvají, typické gesto ruky. Respektovaná církevní autorita a zároveň chápavý člověk.
Myslím, že knihu by se nepodařilo vydat, kdyby zde nebylo nakladatelství Nové Město. Pan kardinál, ale i já jsme měli plnou důvěru v šéfredaktora Jana Malíka, protože na něm byla redakce, korektury, zkrátka vše, co z vynikajícího překladu Hany Fořtové udělalo knihu. Pan kardinál chtěl, aby kniha byla opravdu kvalitní. Ostatně jako všechno, co dělal.
Někdy jsem měla dojem, že se trochu lekl toho rizika, jít do spolupráce se mnou, s političkou. Snad se Míla nebude zlobit, když prozradím, že bylo několik okamžiků, kdy to vypadalo, že to vzdáme a knihu necháme minulosti. V těch chvílích jsem to odevzdala Bohu, protože jsem nechtěla rozhodovat za něj. Byla jsem si jistá, že to má smysl jedině tehdy, když pan kardinál bude za výsledkem stát.
Znali jsme se dlouho. Od mého zvolení do Poslanecké sněmovny v roce 1996, kdy jsem začala chodit na ranní mše do kaple na arcibiskupství. Když mě na mši uviděl, položil mi otázku: „Tak za co se dnes máme modlit, copak se tam dole zase děje?“ Vzpomínám si, že mne tím zpočátku vždy zaskočil, nevěděla jsem, zda mám vážně odpovědět, vždyť tam dole, tedy v Poslanecké sněmovně, to byl jeden velký stres. Odvolávaly se vlády, schvalovaly se daně, zdravotnické poplatky… Zkrátka šlo tam o moc a on to věděl. Proto chtěl trochu toho břemene pomoci nést a já jsem mu za to byla vděčná. Proto nikdy nezapomenu.
Text vznikl jako podklad pro článek pro časopis Nové město, který vydá v květnu 2017 speciální číslo věnované kardinálu Vlkovi.
Galerie:
