Minisérie Děti války – Řecko
Úterý 23. 5. 2023,
V roce 2018 jsem představila iniciativu na přijetí 50 nedoprovázených uprchlických dětí z Řecka. Nebyla jsem tehdy sama. V České republice řadě občanů vadila neochota vlády dobrovolně pomoci těm, kteří to nejvíce potřebovali – dětem, které utíkaly před válkou a uvízly v uprchlických táborech v Řecku a Itálii. Tehdejší ministr vnitra prohlásil, že nejde o děti, ale teenagery představující bezpečnostní riziko. Jak to tehdy celé bylo? A jak to vlastně nakonec se syrskými sirotky dopadlo? Poslechněte si druhý díl minisérie Děti války.
Čeští občané se už dlouhodobě zapojují do pomoci ukrajinským dětem. Málo kdo ale ví, že to jsou právě Češi, kteří stále pomáhají nedoprovázených uprchlickým dětem v Řecku, kteří prchají před konflikty v Sýrii, Afghánistánu nebo dalších zemích. Právě o uprchlických dětech v Řecku jsme si povídali v druhém díle krátké audiosérie Děti války. Poslechnout si ho můžete přímo zde na webu!
Chtěla bych nesmírně poděkovat těm, kteří se mnou spolupracovali. Komunikovat s řeckými a českými ministerstvy, občanskou společností, Evropskou komisí a dalšími subjekty, to všechno bych sama rozhodně nezvládla. S celou odbornou i organizační činností mi pomáhal můj odborný asistent Lukáš Pachta, který byl schopen připravovat řadu dopisů, souhrnných zpráv a dalších podkladů, ale i jednat se zainteresovanými stranami. Určitě musím zmínit také organizaci Pomoc dětem na útěku, doktorku Hanku Pospíšilovou, Jardu Mika a neformální platformu Češi pomáhají, i Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU). Ti všichni úporně dál vedli boj za solidaritu v České republice, i když česká vláda stále vzdorovala a myslela si, že je lepší udržovat povědomí v České republice ve strachu před uprchlíky, a to i těmi dětskými.
Pokud radši čtete, než posloucháte, níže najdete přepis celého rozhovoru.
Jak to vlastně nakonec dopadlo se syrskými sirotky?
Pokud bych to měla říct velmi stručně, tak myslím, že nakonec dobře. Ke klíčovým změnám došlo po roce 2019.
Důležitou symbolickou roli sehrálo i to, že v roce 2020 po tragickém požáru v táboře Moria byla vybudována nová registrační centra a celkově se situace zlepšila i aktivitou nové řecké vlády. To bylo podle mě klíčové. Jak řecký ministr vnitra, tak Evropská komise vyzvali členské země k větší solidaritě a pomoci uprchlickým dětem, které byly v táborech. Několik tisíc dětí, které byly v bezprizorní situaci, bylo roce 2020 a 2021 přijato dalšími členskými státy. Dětské uprchlíky přijalo Portugalsko Rumunsko Estonsko, Německo, Lucembursko a další. Bohužel tam pořád chyběla Česká republika, to ještě byl stále ministrem vnitra ministr Hamáček.
Dnes už nedoprovázené, uprchlické děti nenajdeme na ulicích Athén nebo dalších řeckých měst. Situace a péče o lidi v uprchlických táborech v Řecku se výrazně změnila. Na podzim roku 2021 jsem měla možnost navštívit znovu Ostrov Lesbos a byla jsem mile překvapena tím, že řecká vláda i díky penězům z Evropských fondů zajistila daleko lepší stav místního registračního centra pro uprchlíky a nedoprovázené děti už byly přemístěny na pevninu, čemuž dříve bylo bráněno. Děti, které tam zůstaly měly zajištěnou péči, především díky neziskovým organizacím a celková atmosféra byla mnohem lepší.
Jen bych zdůraznila, že Česká republika ani v roce 2019, 2020, 2021 nepomohla s přijetím nedoprovázených dětí z řeckých táborů, ale občané České republiky, dobrovolníci, neziskové organizace, zejména Pomoc dětem na útěku si přímo „adoptovali“ 140 dětí prostřednictvím organizace Iliaktida, kterou jsem navštívila. My Češi (pozn. ze soukromých darů) tam financujeme jejich vzdělávání péči – to, že nejsou opuštěné, že mají perspektivu. Tím bych jen chtěla říct, že mám dobrý pocit z toho, že iniciativa, kterou jsem měla spolu s mnoha českými lidmi, měla velký smysl.
V letech 2015 a 2016 Evropská unie zažila rekordní příliv migrantů. Ty jsi poprvé představila iniciativu na přijetí nedoprovázených dětí z Řecka v roce 2018. Proč zrovna tehdy a o jaké děti vlastně šlo?
Já jsem se tématu práv dětí a ochrana dětí věnovala od počátku své politické kariéry. Když jsem nastoupila do Evropského parlamentu tak jsem se stala členkou Meziparlamentní skupiny pro práva dětí. Od roku 2015, kdy byla přišla intenzivnější uprchlická vlna, tak jsme slyšeli, že mezi uprchlíky je samozřejmě velké množství dětí, dokonce některé nedoprovázené děti, které se ovšem ztrácí. To číslo bylo šílené. Bylo to více než 10.000 dětí.
Byly to děti, které přicházely do EU, které se sem dostávaly s dospělými, vyhledávaly třeba své příbuzné nebo přišli o rodiče během cesty. Některé děti rodiče vypravili na cestu samotné, aby nebyly ohroženy občanskou válkou v Sýrii. Byly to i děti z Afganistánu, což samozřejmě byli zejména kluci, protože tam je bral Taliban do svých ozbrojených sil už od 15 let. Rodiče se o ty kluky báli, a i v mladším věku je posílali pryč, protože je chtěli zachránit.
To jsme všechno věděli. Opravdu mi vadilo a ztrácela jsem trpělivost s tím, že se o tom jenom mluví, ale vlastně jsme nebyli schopni pro ty děti nic konkrétního udělat než jenom počítat pořád ztráty.
Těch 50 syrských sirotků, byl to spontánní nápad? Jak jsi na to přišla?
Hledala jsem způsob, jak do české společnosti dostat myšlenku, že bychom měli pomoci nedoprovázeným dětem. Vláda České republiky, odmítla jakékoliv kvóty. Nechtěli jsme přijímat dospělé uprchlíky. Já jsem obavu, že se k nám dostanou nelegální uprchlíci, chápala. Rozuměla jsem tomu, že solidarita by měla být dobrovolná, a proto jsem také nehlasovala pro povinné kvóty, ale byla jsem přesvědčená o tom, že Česká republika by byla schopná se postarat o nedoprovázené děti, a že by to byla cesta, jak pomoci Řecku, Itálii, které čelily opravdu masivnímu přílivu uprchlíků. Být solidární a zároveň pomoct lidsky.
Začala jsem jezdit po ČR se semináři a obracela jsem se zejména na členy KDU-ČSL, příznivce, voliče, abych si ověřila, zda to pro ně je srozumitelné. Atmosféra v České republice nebyla moc příznivá. Chtěla jsem jim to nějak přiblížit, takže když jsem připravovala prezentaci, tak jsem si řekla: „No, jaký počet dětí? Asi takový, abychom děti mohly dát do jednoho autobusu, což je zhruba 50 dětí. Tak to by bylo třeba takové symbolické gesto, které by umožnilo těm dětem pomoci.“
Měla jsi nějaký konkrétní plán, jak naložit autobus plný dětí? Znala jsi nějaké konkrétní děti a znala jsi jejich situaci?
V roce 2018 jsem podnikla první cestu do Řecka, abych se přesvědčila o tom, jaké složení uprchlíků tam je, v jakých žijí podmínkách. Pamatuji si to přesně. Bylo to na jaře v dubnu 2018. Viděla jsem jasně, že ty děti tam jsou. Od těch nejmenších až po opravdu starší, už dospívající, a že jsou to převážně hoši. Navštívila jsem tři tábory. Vždycky v těch táborech byla snaha pro ty děti vytvořit nějaké chráněné zóny, nicméně se to moc nedařilo.
Navštívila jsem také už sheltery (pozn. chráněné ubytovny), protože už v té době byly organizace, které se snažily z táborů i z ulic posbírat bezprizorní děti a zajistit jim nějakou bezpečnost. Tam jsem třeba viděla sourozenecké skupiny malých syrských dětí, kde byla holčička a chlapec bylo jim jen třeba 4, 5, 6 let.
Když ji přijela poprvé z Řecka, tak z toho už vznikly mediální výstupy. Tehdy se to sice nedostalo do povědomí širší veřejnosti, ale někdo se o tvé cestě už dozvěděl a ty jsi se tak seznámila s některými českými organizacemi, které v podstatě chtěly totéž.
Tehdy vznikly články, které informovali mojí aktivitě, ale zároveň jsme hledali, kdo dál se tím zabývá. Propojili jsme se s iniciativou Češi pomáhají, zakladatelem je už dnes známý aktivista Jarda Miko. Druhá skupina Pomoc dětem na útěku se formovala spíš kolem ostrova Lesbos a řecké organizace Iliaktida.
Jak se tvoje iniciativa a iniciativa dalších lidí jako dostala do povědomí širší veřejnosti?
K tomu nedošlo náhodou. Chtěli jsme na situaci upozornit a zvednout pozornost, protože stále to vypadalo, že naše návrhy jsou takové chiméry a ministerstva na ně nereagovala. V září 2018, bylo to 14. září, pamatuji si to jako teď, jsme zorganizovali seminář a pozvali jsme Ministerstvo vnitra, Ministerstvo zahraničí, i stále žijící zástupce Wintonových dětí – paní Milenu, Organizaci pro pomoc uprchlíků . Jejich ředitel Martin Rozumek byl velmi iniciativní a měl taky ty největší zkušenosti, protože OPU se stará o nedoprovázené děti, které přichází do České republiky už velmi dlouho.
Jak se tedy iniciativa dostala do povědomí?
Toho 14. záři jsme se sešli všichni u kulatého stolu v Senátu (za přítomnosti médií). Dozvěděli jsme se, že Ministerstvo vnitra a Ministerstvo zahraničí příliš iniciativní nejsou, a že to všechno záleží na politické vůli premiéra a pana ministra Hamáčka. A v tom právě paní Milena sehrála dost klíčovou roli. Řekla mi, že pana premiéra zná z určitých setkání a aktivit, a že by určitě pro to měl pochopení. Nabídla se pana premiéra oslovit. Protože jsem věděla, že zasedá poslanecká sněmovna, že pan premiér bude ve sněmovně, tak jsem tam paní Milenu po semináři vzala. Využila jsem toho, že jako bývalá poslankyně mám přístup do Sněmovny a šly jsme přímo počkat do kavárny vedle zasedacího sálu, kde jsme čekaly na příležitost, že bychom pana premiéra oslovily.
První člověk, který se s námi setkal byl kníže Schwarzenberg. Poprosila jsem ho, zda by mohl panu premiérovi vzkázat, že tam má významného hosta. Paní Milena, pokud si pamatuji, tak poslala i panu premiérovi smsku, že ho tedy čeká, že s ním chce mluvit. Pan premiér skutečně přišel a bylo vidět že paní Mileně naslouchá, ale řekl, že to není dobrá doba, k tomu abychom přijímali děti z uprchlických táborů, syrské sirotky, a že prostě v tuto chvíli to nevidí jako možné, protože občané České republiky mají obavu z migrace. V té chvíli už naši aktivitu zaregistrovali novináři a vznikly různé rozhovory s premiérem, kde se vyjadřoval ještě více negativně než to, co byl ochoten říct předtím paní Mileně.
Na základě toho vznikly až takové, nechci říct snad nenávistná, ale opravdu nepřijatelná, odmítavá stanoviska. Nechceme přijímat žádné děti, ani ty uprchlické, nedoprovázené nevezmeme, a že tam žádné nejsou a tak dále. Tak to už bylo moc, protože v té době všechny země přijímaly, a bát se dětí bylo takové až trapné.
Tvoji iniciativu odmítl premiér Babiš i ministr Hamáček, ale ne úplně z jedné vody načisto…
Oni to odmítli v této fázi velmi hrubě a to tak, že právě vzbudili velký zájem. To už byl moment kdy si veřejnost řekla, tak dobře my nechceme kvóty, my nechceme tisíce uprchlíků to je správné, dokonce bychom i zavřeli hranice, ale abychom si nebyli ochotní vzít 50 dětí? My, kteří víme, jak se o děti starat, máme propracovaný systém sociálně právní ochrany, máme tady Organizaci pro pomoc uprchlíkům, to přece je nesmysl, vždyť my jsme se tady byli schopni postarat o děti které utíkaly z Balkánu.
Ten tlak vlastně vytvořil takovou příležitost, že nakonec jsme požádali pana premiéra o schůzku. Říkám my, to znamená já osobně plus zástupci občanských organizací Češi pomáhají, Pomoc dětem na útěku a OPU.
Schůzka se uskutečnila, nicméně byl tam takový zajímavý moment. Pan premiér si vzal na pomoc Mezinárodní dětský červený kříž, což byla zvláštní organizace, kterou do té doby nikdo neznal. Tato organizace mě nejdříve obvinila z toho, že jsem jim myšlenku 50 dětských sirotků ukradla, že to byli vlastně oni, kdo s tím přišli. Když jsem jim nabídla ať se připojí, ať tedy tu myšlenku podpoří, že mně je jedno, kdo s tím přišel, důležité je těm dětem pomoct, tak začali tvrdit, že žádné takové děti tam ani nejsou, a že pravdu má pan premiér, že je potřeba postavit zařízení v Sýrii, což se neuskutečnilo dodnes.
Kolem toho vznikla velká mela. Jak mediální, tak politická. Mezinárodní dětský červený kříž se pak letech ocitl u soudu a byl odsouzený za podvod.
Jakýkoli neférový nástroj byl dobrý k tomu vyvolávat v české společnosti dojem, že je to zástupný problém, a že je lépe jakoukoliv iniciativu solidarity odmítnou. Bylo to velmi smutné, ale na druhou stranu musím říct, že jsme měli velkou oporu v opačném táboře. Česká společnost nebyla takto odmítavá. Vysvětlovali jsme, že my také chceme bezpečí, a že přijetí nedoprovázených dětí není žádným rizikem, že tohle přece zvládneme, tak se k nám přidávali postupně další a další lidé a ukázalo se, že je že je dobré se nebát, že strach prostě není dobrý rádce.
Musím být vděčná řadě významných osobností, které se za to postavily. Byl to Tomáš Halík, paní Issová, Tomáš Klus a mnoho dalších. To byla velká podpora.
Tehdy přece jenom pan Babiš i pan Hamáček nějakým způsobem ustoupili a řekli dobře, tak jeďte do toho Řecka ty děti najít. Odjela jsi znovu do Řecka. Našla jsi tam nějaké děti, které opravdu mohly přijet do České republiky? Proč bylo tehdy tak komplikované je dostat z Řecka do České republiky?
Já jsem tu hozenou rukavici zvedla. Pan premiér a ministr Hamáček se z toho chtěli dostat a řekli, když tvrdíte že tam jsou, tak nám přivezte jejich seznam. To tedy úplně lehké nebylo, protože vláda, která v té době v Řecku byla, v tom nebyla aktivní. My jsme žádali od řecké ministryně pro sociální věci, že bychom přeci jenom potřebovali alespoň několik jmen, několika konkrétních dětí, které by v tom prvním kroku mohla Česká vláda převzít a pomoci jim do pěstounské péče.
Řekové chtěli, aby v tom bylo iniciativní České ministerstvo vnitra, a to byl prostě začarovaný kruh. Byl únor 2019 a bylo před volbami do Evropském parlamentu, měla jsem jinou práci, ale říkala jsem si, že to nevzdám a znovu jsem tedy jela do Řecka.
Obrátili jsme se tam na neziskový sektor, protože už přece jenom jsme měli kontakty i jejich důvěru. Skutečně nám poskytli seznam zhruba 11 malých dětí. Byl to požadavek tehdy ministra Hamáčka, aby to byly děti dokonce do 10 let, aby byly co nejmenší.
To bylo tehdy docela složité lidem v Řecku vysvětlit…
To byla jedna z výhrad, kterou řecké ministerstvo mělo. Odmítalo rozdělovat děti na věkové skupiny, vybírat děti, které jsou malé, a ještě holky, a ještě je jenom ze Sýrie. Nicméně jsme se obrátili na neziskové organizace a vysvětlili jim, že to je prostě zásadní první krok, že to je požadavek našeho ministra a pokud nepřivezeme takový seznam tak se to prostě nepohne.
Okamžitě po svém příjezdu jsem požádala ministra Hamáčka o schůzku. Trvalo to dlouho, přestože ten seznam potřebovali. Na schůzku jsme chtěli jít i se zástupci občanské společnosti. Pan ministr řekl, že to musí být rozhovor mezi čtyřma očima, ale nakonec u toho byla i ředitelka Odboru pro azylovou a migrační politiku Novotná. Tehdy řekli, že to pro ně žádný relevantní seznam není. Nemohla jsem jim nabídnout seznam jmen s osobními údaji, ale nabídla jsem jim seznam dětí, které bylo možné v konkrétních zařízeních v Řecku oslovit, nabídnout jim pomoc a možnost pro relokaci. To bylo ze strany ministerstva odmítnuto.
Ministerstvo a Odbor pro azylovou a migrační politiku tvoji iniciativu trochu i zesměšňovali, snažili se ji zamést pod stůl. Jak se nová Řecká vláda postavila k situaci nedoprovázených dětí situaci uprchlíků v řeckých táborech?
Tak ta změna politická to ovlivnila zcela zásadně. Nicméně bych chtěla ještě připomenout, že mezitím byly volby do Evropského parlamentu v České republice. Česká republika na jedné straně odmítala přijímat uprchlíky a na druhé straně tady byla velká občanská iniciativa, která chtěla děti přijmout, poskytnout jim péči.
Pro mě to bylo velmi těžké, ale přesto jsem byla přesvědčená o tom, že chci být v politice, ale chci tam reprezentovat určité principy a hodnoty. Nebudu přece lidem lhát, že tady není cesta pomoci. Ta cesta tady byla a jestli někdo se choval nezodpovědně a neférově, tak to v té době bylo byl ministr vnitra a pan premiér, kteří tvrdili že cesta pomoci není.
Tehdy ale jsem byla nesmírně vděčná za výsledek voleb. Tím, že jsem dostala podporu, tak jsem to brala tak, že voliči podporují i myšlenku pomoci dětem a myslím, že kdo z toho neměl radost byli asi pan premiér Babiš ten a pan ministr Hamáček.
V květnu 2019 byla zvolena nová řecká vláda, která na to šla chytře. Ne povinnými kvótami, ale řecký ministr vnitra oslovil své partnery v Evropě, včetně České republiky. Poslal všem ministrům vnitra dopis, ve kterém vysvětlil, že nedoprovázené děti pomoc potřebují, že to Řecko samo nezvládne. V dopise uváděl přesný počet, kolem dvou a půl tisíce dětí a prosil, zda by Česká vláda mohla přijmout například 40 dětí. Byla to prosba o dobrovolnou solidaritu, o které mluvili i náš premiér a ministr vnitra.
Bylo velmi smutné, že o dopise jsme se dozvěděli od řeckého ministra. Tehdy byla v Řecku vláda blízká EPP a já jsem se zajímala o to, jaké kroky podnikne. Měla jsem schůzku s novým ministrem vnitra, který mě informoval o zmíněném dopise.
Ministr vnitra Hamáček řekl, že to byl jen takový nějaký dopis, že komunikace s řeckou vládou není dobrá a tak dále. Tehdy bylo zase před volbami do Sněmovny. Česká vláda na dopis nezareagovala. Zareagovali ostatní členské státy. Problematiku dětských uprchlíků začaly řešit ostatní země EU bez České republiky.
A chtěla bys zhodnotit jak Česká republika obstála, coby členská země EU, v pomoci dětským uprchlíkům v řeckých táborech?
Myslím, že mohu poděkovat především občanské společnosti, konkrétním lidem, o kterých jsem hovořila. Jela jsem se osobně přesvědčit na ostrov Lesbos, jak tam situace vypadá na podzim v roce 2021. Navštívila jsem znovu organizaci Iliaktida a viděla jsem úžasný pokrok v péči o nedoprovázené děti i díky dárcům z České republiky.
V únoru 2022 vypukla ta hrozná ruská agrese do Ukrajiny a my jsme přijímali tisíce ukrajinských uprchlíků, tak už začali jsme řešit úplně jinou situaci. Vím o tom, že vedení KDU-ČSL i ostatní, dnes vládní strany, se k pomoci uprchlickým nedoprovázeným dětem stavěly velmi pozitivně. Viděla jsem naději, že po změně vlády dojde také ke změně přístupu.
Nová vláda má strašně těžkou pozici právě proto, že vypukla krize na Ukrajině. Čelíme energetické, migrační krizi. Na druhé straně si pořád slibuji, že Česká vláda přehodnotí svoji azylovou a migrační politiku a pomůže těm, kteří pomoc skutečně potřebují, a to se dá prokázat. Takovou pomoc bychom měli nabízet. Myslím, že se české společnosti pomoc těmto dětem vyplatí.
