Co dál po útocích v Paříži? Populismus není řešení, strkání hlavy do písku také ne
Pátek 9. 1. 2015, Michaela Šojdrová
Poprava redaktorů satirického týdeníku Charlie Hebdo vyvolala oprávněnou vlnu rozhořčení a semkla Francouze i ostatní Evropany. Na mnoha místech zaplály svíčky, symbolická minuta ticha se rozhostila na mnoha místech včetně sídla Evropského parlamentu. Zatímco civilizovaný svět se po prvotním šoku odhodlává k prvnímu nádechu, političtí populisté mají ve věci od počátku jasno a volají po radikální odvetě.
Nejsem populista, ale i já nyní očekávám přijetí konkrétních opatření v otázkách migrační i azylové politiky. Na úrovni Evropského parlamentu budu podporovat taková řešení, která zajistí lidsky přijatelné podmínky pro uprchlíky a neomezí volný pohyb v rámci schengenského prostoru. Cílem těchto opatření však musí být větší bezpečnost, což je dobrý cíl jak pro státy EU, tak pro migranty a uprchlíky.
Masakr v pařížské redakci však podněcuje mnohem širší etickou a společenskou debatu. Ve vzduchu skutečně visí zatím nezodpovězená otázka, jakým směrem se má nyní evropská společnost vydat. O jednom jsem však přesvědčena – populismus, radikalismus a pach krve, který si přeje cítit například Marine Le Pen, je hysterickou odpovědí. Tento přístup by nás totiž dostal přesně tam, kde nás pařížští vrazi a jím podobní chtějí mít. Ukázal by, že pravidla a normy v Evropě nenastavují svobodní lidé, ale strach.
Útok v Paříži je třeba důsledně odsoudit a pro většinu Evropanů bude symbolicky velmi důležité, aby se k tomu důrazně přihlásili i představitelé místních muslimů, kteří dosud až na čestné výjimky převážně mlčeli. Z tohoto pohledu můžeme vnímat dnešní slzy jako šanci na posílení kulturní sounáležitosti a uvědomění si hodnoty svobody. Evropa svobodná a bezpečná nemůže být bez Evropy odpovědné k životu, k řádu a základním lidským hodnotám.
V Paříži nevraždil islám. Ostatně zastřelený policista z muslimského prostředí pocházel. Soudím, že se zde nejedná jen o otázku náboženskou, ale daleko více o otázku sociální. Zdá se totiž, že útočníci, mladí lidé hledající své místo ve světě stejně jako tisíce jejich vrstevníků bez ohledu na barvu pleti, vyznání či sociální status, našli určité ukotvení v islamismu hlavně proto, že ho nenašli jinde. To je velmi varovné a míří to do našich vlastních řad. Je současná Evropa schopna nabídnout mladým lidem dostatek pozitivních vzorů a perspektivu skutečně hodnotného života?
Je jisté, že nás čeká debata o imigrační politice. V ní by měla být naším průvodcem hlavně odpovědnost. Tato debata však musí být zasazena do daleko širšího kontextu. Evropa v ní má šanci znovuobjevit sebe sama a opětovně definovat své jasné hodnotové ukotvení a nepřekročitelné zásady.
Jestliže budeme pevní v otázce vlastní „evropské identity“, budeme moci snáze určit pravidla a také je vymáhat. Budeme tak navíc i srozumitelnější a čitelnější pro ty, kteří se k Evropě obracejí a hledají zde místo k životu.
Komentář vyšel v původním znění na EurActiv.cz.
