Literární soutěž: 17. listopad tehdy a dnes
Čtvrtek 7. 11. 2019,
Nedávno jsem se dočetla, že mladým lidem, kteří se narodili a vyrostli po roce 1995 se říká GENERACE Z. Nebo také ztracená generace. V médiích se o nich píše jako o mladých lidech, kteří vyrostli na internetu, neodtrhnout oči od mobilu, politika je příliš nezajímá…
Zajímalo mě jak oni vnímají 17. listopad. Uvědomují si, jak ohromnou změnu Sametová revoluce znamenala pro naši společnost? Ve spolupráci s Gymnáziem Kroměříž a Klubem UNESCO Kroměříž jsem proto vyhlásila literární soutěž pro studenty středních škol Zlínského kraje: „17. listopad po 30 letech očima dnešních studentů". Autoři soutěžních prací si mohli zvolit libovolný slohový útvar (esej, úvahu, rozhovor, báseň atd.). Vítěz soutěže pojede přečíst vítěznou práci v listopadu do sídla Evropského parlamentu ve Štrasburku.
Výsledky literární soutěže na téma „17. listopad po 30 letech očima dnešních studentů“:
1. místo - Adéla Zábojníková; Gymnázium Uh. Brod, 4.roč.; " 17. listopad tehdy a dnes"
2. místo - Zuzana Hetmánková; VPS a SPŠ MV v Holešově; "Další nádherný den!"
3. místo - Nikol Nováková; Arcib. Gymnázium KM; 2.roč.; " Ještě v první jsem hajlovala"
Cena Michaely Šojdrové - Eliška Benešová; VPS a SPŠ MV v Holešově; "17. listopad po 30 letech očima studenta"
Cena poroty - Anna Kumbárová a Vanesa Jurásková; Mas. Gymnázium Vsetín,3.roč.; "Dva prsty"
Cena UNESCO - Anna Suchánková; Gymnázium KM; "17. listopad po 30 letech očima studentů dnes"
Cena Gymnázia KM - Marta Janíčková; Arcib. gymnázium KM; 2.roč. "Chcete naštvat Čechy? Zmlaťte studenty."
Se svolením autorky si dovoluji otisknout vítěznou práci. Myslím, že se nemusíme bát, že by generace dnešních středoškoláků byla ztracená. Posuďte sami.
17. listopad tehdy a dnes
Adéla Zábojníková
Ať už je to 2019 či 1989, lidé mají vždy nějaká přání. Malé děti si přejí většinou pokojík plný hraček, mladí dospívající zas mít nějaké svoje místo. Co si přejí rodiče? Štěstí svých dětí a možná občas trochu klidu. A staří lidé, často zkoušeni životními útrapami, žádají pouze jedno. A to zdraví pro sebe i své blízké. Co spojuje tato přání? Možnost. Možnost si přát a hlavně možnost všechna tato přání uskutečnit.
Mír a svoboda. Dvě neuchopitelné a přitom tak líbezně znějící věci, které spolu kráčí ruku v ruce dějinami celého lidstva a díky kterým tady jsme. Tady, v zemi s bohatou historií, která je plná radostných chvil i těžkých okamžiků. Ne vždy tu byl mír a ne vždy tu byla svoboda. Není to tak dávno a většina lidí už jakoby zapomněla na to, že to není samozřejmost. Na to, že stačí málo a všechno může být jinak. Na to, že před několika lety stačilo málo a dnes by všechno bylo úplně jinak.
Dál. Běž dál! Větu říká samotný život a říkala ji i srdce mnoha mladých lidí, kteří před 30 lety věřili, že mohou změnit svět. Kráčeli společně podzimním večerem, aby vzpomenuli na časy, které změnily a navždy poznamenaly naši republiku. Avšak prostá vzpomínka dala za vznik něčemu, co v nás přežívá i desítky let poté. Mohla by ale vzniknout vzpomínka, pokud by nebylo těch zlých a špatných věci, které se staly? Byly ty věci, při kterých trpěli lidé, byla porušována základní lidská práva i pošpiněna lidská důstojnost, nutné k tomu, abychom teď mohli mluvit, cestovat, konat a být sami sebou? Být svobodní?
Zůstává ve mně spousta pocitů a myšlenek. Věřím ale, že nejsem jediná. Umím opravdu správně nakládat se všemi možnostmi, které dostávám? Co když neumím docenit opravdovou hodnotu svobody? Co když si ji nevážím? A hlavně, co když ji neumím rozdávat dál? Tyto otázky si kladu čím dal častěji.
S odpovědí váhám, i když mám celkem jasno. Pokud budeme kolem sebe šířit lásku, zvítězíme nad lží a nenávistí. S láskou, která je jakýmsi odrazem svobody, můžeme změnit své okolí, celý svět a hlavně sami sebe. Změnit sebe a získat tak odvahu je první a velice důležitý krok. Vždyť to je to, co museli udělat i ti, kteří obětovali své rodinné štěstí, poklidné mládí, studium a kariéru či dokonce svůj život. Udělali to všechno proto, abychom se my a další generace měli dobře. Abychom se měli navzájem rádi. To je totiž to, co můžeme dělat všichni bez toho, aniž bychom to uměli.
Touto dobou se chystáme na oslavy toho, že se to povedlo. Myslím, že každý by se měl zastavit a věnovat krátkou vzpomínku na lidi, kteří museli obětovat sebe, abychom my měli šťastný život plný radosti. Kdo ví, co se zrodí z té vzpomínky letošní. Ať už to bude malý čin či velký skutek, zapadne do mozaiky, která už 30 let říká: “Díky, že můžem!”
Krajinou kráčí podzim jako tenkrát. Barví se listí, slunce zapadá za obzor a celý svět jakoby hořel. Stejně jako mé srdce hoří láskou. Láskou k sobě, své rodině a přátelům, celé naší vlasti a celému národu. Zavírám oči a mám jedno přání: “Ať mír dál zůstává s touto krajinou.” V kapse mi s každým krokem zvoní svazek klíčů a to je pro mě jasný symbol. Symbol, který říká: “Děkuji za možnost, děkuji za svobodu.”
