Z médií: Tato země není pro sirotky
Pondělí 6. 1. 2020,
Dovoluji si zveřejnit na svých stránkách článek z časopisu Babylon, ve kterém paní A. Hradílková popisuje kauzu kolem přijetí nedoprovázených uprchlických dětí z řeckých uprchlických táborů.
Případ 40 syrských sirotků je čím dál více spíše symbolem ubohosti a neschopnosti vládní reprezentace českého státu nežli zrcadlem společnosti, jak se někteří obávají. Iluzivní skupinka dětí, která by se vešla do jednoho autobusu, vzbudila ohromné emoce již před rokem, a ty nyní opět vzplanuly.
Poslankyně Evropského parlamentu za KDU-ČSL Michaela Šojdrová vznesla již před rokem návrh na přijetí padesáti sirotků z řeckých uprchlických táborů a jejich umístění do pěstounských rodin. Její nápad byl inspirován osobní návštěvou táborů a dojmy, které si odtamtud odnesla. Návrhem přijmout alespoň malou skupinku osamělých dětí, které jsou v drsných podmínkách táborů nejohroženější, se poslankyně se zlou potázala.
Místo aby se vláda tohoto nápadu chytla a vzala jej jako příležitost vylepšit si reputaci ve světě poté, co se ruku v ruce se soudružskými zeměmi Maďarskem a Polskem odmítla podvolit závaznému rozhodnutí EU o povinných kvótách přerozdělování uprchlíků, kvůli kterému teď čelí žalobě, opevnil se ministr vnitra Hamáček a premiér Babiš hradbou populistických výroků a postojů. Každý důvod, proč není možné děti přijmout, proč to není prozíravé a pro Český stát výhodné, je dobrý.
Hlavní argument „my pomáháme v místech původu konfliktů“ premiér Andrej Babiš doložil nápadem, že místo přijetí osamělých dětí, postaví za vlastní poctivě vydělané peníze v Sýrii sirotčinec. Tím více méně kauza utichla. Rok jsme o ničem neslyšeli. Ale jedno bylo jisté, že sirotčinec v Sýrii nevyřeší situaci opuštěných dětí v táborech, neboť po právní stránce není možné je poslat zpět do Sýrie. A i kdyby to možné bylo, že výstavba sirotčince, jež je ústavním zařízením, je nesrovnatelně horším řešením než umístění opuštěných a traumatizovaných dětí do pěstounských rodin, ve kterých by se jim dostalo individuální péče a lásky.
Po roce se věci daly opět do pohybu. Osamělým dětem v táborech je o rok víc a s nově vzniklým konfliktem v severovýchodní Sýrii jich přibylo. V Řecku se změnila vláda a nový ministr pro vnitřní bezpečnost Michalis Chrissochoidis se rozhodl pro aktivnější přístup, než měla jeho předchůdkyně. Rozeslal svým evropským kolegům dopis s naléhavou žádostí o přijetí určitého počtu dětí bez doprovodu. Od Česka žádal přijetí čtyřiceti dětí. Což je shodou okolností podobný počet, jež před rokem česká vláda odmítla. „Potřebujeme jednat rychle, aby o tyto děti bylo postaráno, aby se zajistilo jejich bezpečí a zabránilo se jejich možnému zneužívání,“ uvedl v dopise. Toto Jan Hamáček ministr za českou sociálně demokratickou stranu vyhodnotil tak, že je dopis třeba uložit do šuplíku a nikomu o něm neříkat.
Dopis byl po dvou měsících odhalen, zveřejněn a vyvolal skandál. Tentokrát veřejnost rychle zareagovala. Na podporu bezodkladného přijetí dětí bez doprovodu obdržel Hamáček otevřený dopis s podpisy mnoha významných osobností veřejného života a také otevřený dopis od hnutí Pražské matky, podepsaný devadesáti ženami i muži, v němž žádají, aby „přestal bránit české humanitární pomoci a českým občanům, organizacím a institucím postarat se o sirotky“.
Po tomto nátlaku Hamáček obrátil a svému řeckému kolegovi odepsal. V tu chvíli nastává chaos, ve kterém se běžný občan opět ztrácí. Podle Hamáčka Řecko neodpovídá, ale Řecko tvrdí opak. „Nejde o děti, ale o sedmnáctileté výrostky z Afganistánu a Pákistánu,“ straší Hamáček. Do toho vstupuje lakonické oznámení předsedy vlády Babiše, že jeho projekt vybudování sirotčince v Sýrii se neuskuteční, protože Sýrie má o projektu jinou představu. Více nevysvětlil a zdá se už nikdy nevysvětlí. Organizace Češi pomáhají nabízí 200 pěstounských rodin a partnerem pro vyjednávání s vládou se stává schopný řidič kamionu Jaroslav Miko. Do toho zazní nesmělý názor ministra zahraničí Petříčka, že „pokud v táborech takové osamělé děti existuji, měli bychom je přijmout“, a zmocňuje českého velvyslance v Řecku Bondyho, aby se situací zabýval. Následně se zástupci opozičních stran v parlamentu neúspěšně snaží prosadit byť jen projednání možnosti přijetí dětí. Zástupci KSČM, SPD, ANO i ČSSD je však lehce přehlasují. Ve stejnou dobu se prezidentka humanitární organizace Mezinárodní dětský kříž Taťjana Horáková, jejíž zkušenosti a podpory se premiér Babiš před rokem v souvislosti s přijetím sirotků dovolával, stává předmětem policejního vyšetřování pro podvodné vylákání milionů korun na neexistující projekt chirurgického centra pro děti z válečných oblastí. A show pokračuje dál.
Máme vůbec chtít, aby se takto fungující vláda zaručila za převzetí čtyřiceti dětí traumatizovaných válkou? Je vláda, která spoléhá především na podporu lidí ovlivněných ruskými trolly a vyděšených dezinformačními kampaněmi nebo přímo parazitujícími na dobročinnosti, připravená na takovou zodpovědnost? Může vláda, která odmítá naslouchat morální i profesionální elitě svého národa vybízející k solidaritě, soucitu a přímé pomoci, vůbec zaručit integraci a ochranu čtyřiceti dětí? Jsou představitelé této vlády schopni se konstruktivně domluvit jak se svými partnery v rámci Evropské unie, tak s představiteli vlastních humanitárních organizací a profesionálních institucí?
Babylon č. 4/XXVIII
