Revize audiovizuální směrnice – Season 1 Episode 2: Podpora evropských děl u poskytovatelů VOD
Čtvrtek 24. 11. 2016, Michaela Šojdrová
Minulý díl našeho nového seriálu jsem věnovala jednomu z kontroverzních témat novely audiovizuální směrnice – reklamě a jejímu omezení.
Jednou z nejvíce diskutovaných oblastí v rámci revize audiovizuální směrnice na půdě Evropského parlamentu, v médiích a napříč zájmovými skupinami jsou navrhovaná ustanovení o podpoře evropských děl ze strany poskytovatelů audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání. Média část těchto ustanovení označují „Netflix quotas“, protože jsou již od zveřejnění návrhu novely směrnice terčem kritiky primárně ze strany Netflixu - oblíbeného poskytovatele tzv. služby „videa na vyžádání“ (Video On Demand).
Upozorňuji na to, že stávající povinnost pro televizní vysílání, které stanovuje minimální 50% kvótu pro evropská díla se nemění.
Co se týká podpory evropských děl ve vztahu k poskytovatelům audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání, současné znění směrnice obecně stanoví povinnost členských států zajistit od poskytovatelů audiovizuálních služeb na vyžádání podporu evropských děl vhodnými prostředky, a to v případech, kdy je to možné. Návrh novely směrnice jde mnohem dál.
Návrh revize směrnice
- ukládá povinné kvóty alespoň 20% podílu evropských děl v katalogu poskytovatelů služeb na vyžádání a povinnost zajistit jejich zdůraznění; a
- rovněž umožňuje členským státům stanovit finanční příspěvky (mimo jiné přímé investice do obsahu a příspěvky do vnitrostátních fondů) pro poskytovatele služeb na vyžádání, které spadají do jejich pravomoci, a za určitých podmínek i pro poskytovatele služeb na vyžádání, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, ale cílí na jejich vnitrostátní publikum (typicky například Netflix se sídlem v Holandsku nabízející své služby za poplatek v České republice).
Domnívám se, že je vhodné legislativně zakotvit možnost členských států stanovit vnitrostátními předpisy povinnost pro poskytovatele služeb na vyžádání finanční příspěvky do vnitrostátních fondů a přímé investice do tvorby nových evropských děl. V takovém případě obvykle máme přehled o tom, kam vybrané finanční příspěvky poskytovatelů služeb přesně plynou a zda budou využity na správném místě, tj. budou například podporovat filmovou tvorbu a filmové vzdělávání v konkrétním členském státě.
Dále, pokud své služby v konkrétním členském státě poskytovatel videa na vyžádání nabízí, účelově cílí na jeho vnitrostátní publikum a přijde si tak na velké peníze, je dle mého názoru na místě, aby přiměřeným způsobem finančně podpořil místní filmovou tvorbu nebo přímo investoval do obsahu vytvářeného v daném státě. Při vzájemných debatách nám rovněž mnozí významní poskytovatelé audiovizuálních služeb na vyžádání potvrdili, že s daným ustanovením nemají problém a jsem za to ráda.
Kvóty na evropská díla v katalogu pořadů jsou naproti tomu ze strany poskytovatelů služeb na vyžádání odmítány, mimo jiné například pro nemožnost výběru mezi kvótami nebo finančními příspěvky. Zpravodajky legislativní zprávy v Parlamentu pozměňovacím návrhem uvedenou kvótu dále zpřísňují na 30%. Další poslanci dokonce předložili návrh na zvýšení kvóty až na 40%.
Přestože je třeba evropská díla podporovat, dle mého názoru by kvóty vždy měly být přiměřené, tj. neměly by překročit rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů směrnice. V tomto případě je cílem podpora evropské audiovizuální tvorby a ne jen v jejím rozsahu, ale i v kvalitě.
Zatímco kvóta 20% by obecně mohla být považována za přiměřenou (někteří poskytovatelé služeb na vyžádání ji nyní již v rámci svého katalogu pořadů splňují), kvóta 30% nebo vyšší již v testu proporcionality může těžko obstát.
V rámci dalších jednání jsem proto od zpravodajek požadovala náležité vysvětlení navýšení kvót a pokusím se i nadále prosadit zachování původního návrhu Komise (kvóta 20%).
