Přivítejme čínského prezidenta jako hrdá země, ne jako vazal
Neděle 27. 3. 2016,
Zítra přijíždí do Prahy čínský prezident. Jedná se jistě o státní návštěvu prvořadého významu. Vztahy s Čínou je třeba posilovat, neboť se jedná o druhou největší světovou ekonomiku a zemi se vzrůstajícím významem na světovém poli. Koneckonců i způsob vítání prezidenta, byť nám může evokovat doby předlistopadové, není v evropském kontextu nijak výjimečný. Když například přijel čínský prezident do Francie, Eiffelova věž svítila rudě. Rozpaky u mne spíše budí některé vyřčené obavy, aby cestu čínského prezidenta z letiště snad nenarušily i protesty odpůrců čínského režimu a další projevy nesouhlasu, protože i ty k demokracii patří.
Na samotné státní návštěvě není nic špatného. Smutné je spíš to, co jí předcházelo a co možná bude ve větší intenzitě následovat. Obrat české zahraniční politiky od bezvýhradné podpory lidských práv lze možná ještě chápat jako ideové přizpůsobení realitě dnešního světa, byť je smutné, že naše zahraniční politika nemá kontinuitu ve svých základních pilířích. Mnohem nebezpečnější je ovšem to, kdo jsou protagonisté současného sblížení Česka s Čínou a jakou mají motivaci.
Vypadá to tak, že se Peking se rozhodl, že si z naší země udělá výchozí bod pro obchodní a zájmovou expanzi do Evropy a jisté kruhy sdružené kolem některých bývalých politiků ČSSD a Hradu mu v tom aktivně napomáhají, a jistě ne zcela nezištně. Z české strany je ale v této souvislosti patrná absence strategického uvažování a chladné rozvahy vlastních zájmů ekonomických a politických. Způsob, jakým například házíme přes palubu Taiwan, v porovnání s Čínou daleko většího investora a tvůrce pracovních míst v ČR, je nejen krátkozraký, ale i dosti nehorázný. Těžko za tím bude jen snaha Prahy získat pro svou ZOO vzácnou pandu.
U klíčových protagonistů na české straně chybí i elementární znalost čínského prostředí, včetně znalosti těch dotyčných čínských struktur, které začínají v ČR aktivně působit. Především se jedná o nyní již „proslulou“ čínskou korporaci CEFC, se kterou část české politické a ekonomické elity nyní pojí pouto silnější než přátelské. Tohoto novopečeného „oficiálního partnera české fotbalové reprezentace“ a majitele Slavie přitom vlastně vůbec neznáme. A nezná jej nikdo ani v Šanghaji, odkud má pocházet. Sinologové z pražské Filosofické fakulty již delší dobu upozorňují na to, že CEFC je firma vzniklá z ničeho a v podstatě „politická“ korporace napojená na část politbyra Komunistické strany Číny a vojenskou rozvědku. Její investice naší ekonomice podle všeho nic nepřináší, neboť mají podobu pouhé změny vlastnických struktur u soukromých subjektů, ale jsou přitom vektorem posilování vlivu čínských vládnoucích kruhů ve střední Evropě. Česká republika se tak stává hřištěm pro čínské zájmy, či dokonce vnitrostranické boje mezi jednotlivými frakcemi čínské vládnoucí garnitury. To je pro nás velmi nebezpečné.
Nepatřím k těm politikům, kteří se příliš často ohánějí slovem „suverenita“, a už vůbec ne vůči Bruselu. V souvislosti s aktuálním „sbližováním“ s Čínou ale neváhám toto slovo nadnést. Je vhodné se chovat jako hrdá suverénní země, která v Číně hledá partnera, ale která se před ní nesklání a např. neadoruje její režim, jak někteří čeští politici činí. Čínský prezident by tedy měl přijet do země, která ví, co chce, a umí si to prosadit. Zatím to ale bohužel vypadá, že přijíždí do země, která bude brzy vazalsky plnit to, co se Číňanům zamane. Někteří se kdysi báli, že vyměníme Moskvu za Brusel. Teď to vypadá spíše na Peking.
