Potřebujeme den žen? Hlavně potřebujeme ženy a obětavé maminky
Úterý 8. 3. 2016,
V řadě zemí světa se dnes připomíná Mezinárodní den žen. Zvláště my, kteří pamatujeme jeho striktně ideologicky pojaté oslavy z dob reálného socialismu spojené s rudými karafiáty, budeme tímto pohledem asi navždy ovlivněni. A přesto, nazíráno dnešníma očima, chápu den žen jako připomínku toho, že ne vždy a všude je důstojnost ženy ctěna.
Den žen chápu jako připomínku toho, že ne vždy a všude je důstojnost žen ctěna. Osobně vidím v každé ženě především maminku. Právě mateřskou roli ženy by si celá společnost měla stále silněji připomínat.
Proto mne, snad jako každou ženu, nikdy kytka od mužů – kolegů či spolupracovníků neuráží a je dobře, že je dostáváme. Osobně vidím v každé ženě především maminku či sestru, a proto slavím spolu se svými blízkými každou druhou květnovou neděli Den matek. Tato připomínka daleko více odpovídá mému naturelu a daleko více dle mého oceňuje skutečně to, co ženu činí ženou. Myslím, že právě mateřskou roli ženy by si celá společnost měla stále silněji připomínat.
Aby nedošlo k omylu, přestože nejsem vyznavačkou "genderového" pohledu na svět a jsem v tomto ohledu konzervativní, vůbec to neznamená, že bych jakkoliv redukovala poslání žen jen a pouze na jejich mateřství. Žena a muž jsou si přirozeně rovni, každému však dal Bůh, či příroda, chcete-li, jiné dispozice a na to bychom neměli zapomínat. Moderní doba stále více dovoluje daleko větší uplatnění obou pohlaví ve všech oblastech života, jejich postavení se mění a to je samozřejmě dobře. Bohužel, ač to zní nepřirozeně až zvráceně, právě mateřská role se ale často stává pro mnoho žen hendikepem. Mnohdy totiž stojí před nelehkou volbou, zda obětovat své mateřství profesnímu růstu, zda ztratit kontakt s oborem, ve kterém by mohly dosáhnout třeba výborných výsledků. A nutno říci, společnost jim to zdaleka neulehčuje!
Možnost slaďování pracovního a rodinného života je stále nedostatečná, platy žen výrazně pokulhávají za platy mužských kolegů a rozdíl ve starobních důchodech je pak přímo do očí bijící. Jak z této situace ven a navíc v době, kdy se nejen naše země potýká s demografickým deficitem?
Na rozdíl od svých levicových kolegyň jsem přesvědčena, že cesta není v přehršli nových a dalších deklarací plných frází, se kterými se ve Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví v Evropském parlamentu tak často setkávám. Podstatné totiž nejsou deklarace, ale činy. Pokud chceme sebevědomé, spokojené a angažované ženy, dejme jim možnost volby. Oceňme jejich mateřství a umožněme jim, aby se po mateřské „dovolené“ mohly vracet ke své profesi a zároveň se starat o výchovu svých dětí. Umožněme jim flexibilní pracovní dobu, kratší úvazky a tam, kde je to možné, dovolme jim i částečně práci z domova. Nepodceňujme je a dejme jim stejnou mzdu jako mužům. Přestaňme je diskriminovat nižšími penzemi za to, že místo podnikání a kariéry vychovávaly dobře své děti. Změňme celospolečenský pohled na nenahraditelnost ženy – matky, která si zaslouží nejen úctu a uznání, ale především rovné podmínky a možnosti, které i v 21. století bohužel nejsou samozřejmé. Je to trochu paradox, ale největším projevem naší modernity a společenské zralosti by možná měl být skutečný návrat ke kořenům.
Přeji všem ženám i mužům harmonii, úctu a rovnost.
