Osobní deník z mé cesty po Ukrajině
Středa 3. 5. 2023,
Rozhodla jsem se, že si během své šestidenní cesty po Ukrajině budu psát deníček. Krátký, stručný, ale abych na nic nezapomněla. O své postřehy bych se s vámi ráda podělila. Ukrajina potřebuje pomoc. Ukrajinský národ si své místo v EU už zasloužil, ale čeká ho ještě dlouhá cesta. Nyní se musí hlavně ubránit agresorovi.
NEDĚLE 23. DUBNA:
Cestu do Olomouce mi zpříjemnila policejní kontrola, které jsem musela vysvětlovat, proč mám auto zaskládané proviantem a krabicemi nových bot od Bati. Po příjezdu na Arcidiecézní Charitu Olomouc (ACHO) jsme naložili naši dodávku a vyrazili. Jsem moc ráda, že mě ACHO doprovází, protože s ukrajinskými partnery spolupracují už roky.
Cesta byla bez problémů. Čtyřicet kilometrů před přejezdem hranic potkáváme na odpočívadle auto Charity Zolochiv s ředitelem, pracovníky i klienty, kteří se k nám hlásili. Hlavně vzpomínali na Charitu Znojmo a pana Evžena Adámka. Řediteli jsme vysvětlili cíl naší cesty. Neváhal a hned se na nás obrátil se svým problémem. Byl by rád, kdyby získal podporu EU na projekt větrné elektrárny. Značíme si první úkol.
Přejezd přes hranice proběhl rychle a bez zbytečných formalit. Václav Keprt, ředitel ACHO, má však jiné zkušenosti. Na Ukrajině byl již 40krát a prošel si všemi možnými kontrolami, včetně rentgenu auta nebo prohledáváním zavazadel.
První zastávkou budou Bortnyky. Cestou sledujeme města, krajinu a lidi. Z atmosféry a řady konkrétních věcí je zřejmé, že země prožívá těžkou situaci. Zkouška ohněm je posledních 10 kilometrů do dětského domova rodinného typu Živá Perla. Děravá silnice si vyžadovala zdatného řidiče schopného úhybných manévru.
Po příjezdu začnou děti jásat „Václave, Václave!“ Prožily totiž sedm měsíců v Olomouci. Předáváme dětem základní potraviny, boty, fotbalové míče a další věci, které si v okamžiku rozebraly. Ve čtvrtek se s nimi zase uvidíme. Nasedáme do auta a vyrážíme cestou zpět do Lvova na hotel.
PONDĚLÍ 24. DUBNA:
Po patnáctiminutové snídani nás ráno vyzvedává český konzul. Před samotnou cestou na setkání s generálním konzulem, panem Novým, dostáváme krátké bezpečnostní školení přímo na parkovišti hotelu. Dozvídáme se například poučku „dvou zdí“ při vzdušném útoku. Konzul nás však ubezpečuje slovy „nebojte, skutečný útok jsme zde neměli už dva měsíce“. Při průjezdu Lvovem míjíme i občasné barikády z pytlů písku. Zaujala mě i ochrana památek lešením a bedněním zřejmě proti poničením vzdušným útokem.
Po příjemné kávě s generálním konzulem Davidem Novým se přesouváme na radnici na schůzku se starostou Lvova Andrijem Sadovym. Před schůzkou nám pan Nový ještě objasnil vztahy mezi starosty a gubernátory. Vliv gubernátorů jako zástupců vlády se s válkou na Ukrajině značně posílil. V této situaci to má logiku, ale samozřejmě, že starostové jako politici s tím mají určitý problém.
Hned na uvítanou nám starosta pouští prezentaci svého projektu „Unbroken“. Jedná se o projekt zdravotně-sociálního komplexu pro zraněné vojáky a válečné veterány. Jeho plány jdou ale ještě dál – plánuje rozšíření tohoto opravdu moderního zdravotnického zařízení i pro obyvatele Lvova, a to včetně porodnice. Je těžké uvěřit, že je starostou už od roku 2006. Jeho odhodlání a práce odpovídá spíše čerstvě zvolenému starostovi. Usedneme za jednací stůl, starosta nám sděluje, co od nás očekává a okamžitě pro nás má několik úkolů. Rád by navázal spolupráci s Brnem a plánuje zřízení zastoupení ukrajinských měst v Bruselu a zastoupení Evropské komise ve Lvově. Požádal mě o doporučení dalších partnerů, kteří by jeho vize podpořili. Václav Keprt představuje práci ACHO a apeluje na systémové financování sociálních služeb, včetně Charity, z veřejných zdrojů. Upozorňuje i na potřebu výcviku psychologů. Na závěr schůzky mi starosta předává šátek vyrobený v místní chráněné dílně a zve nás do Lvova alespoň na dva dny. Během hodinové schůzky jsme zdaleka nevyčerpali vše, o čem bychom chtěli hovořit. Je zřejmé, že starosta je klíčovou osobností pro tuto oblast, ví, co je třeba, váží si práce Charity a oceňuje pomoc EU v této těžké době.
Pokračujeme na schůzku s lvovským metropolitou, otcem Ihorem Vozniakem. Role církví je na Ukrajině velmi silná, zejména pak řeckokatolická církev, jejíž význam s válkou ještě posílil. Ptala jsem se jich na pomoc dětem. Církev zde poskytuje domovy pro sirotky a vysídlené osoby i psychologickou pomoc. Hovoříme i o ukrajinském prezidentovi, kterého volil i Vozniak. Žádný předchozí prezident by se podle něj nepostavil za ukrajinský národ tak jako on. Po schůzce máme možnost nahlédnout i do Katedrály svatého Jiří. Prohlídka končí v katakombách, kde jsou ostatky metropolity Šeptyckeho, někdejší hlavy řeckokatolické církve, který byl perzekuován za doby Sovětského svazu a stal se symbolem nezlomnosti ukrajinského národa. Naše výprava pokračuje do nedaleké nemocnice, kterou církev zřizuje.
Pospícháme na oběd před schůzkou se zástupci gubernátora. Naše výprava nachází krátký azyl v restauraci na náměstí Rynok. Po instrukci, že na nás mají zástupci gubernátora jen 40 minut, si všichni objednáváme tradiční boršč a spěcháme na schůzku.
V doprovodu konzula a generálního konzula jsme uvedeni do jednací místnosti. Pokračujeme v tématu dětí a jejich sociálně-právní ochrany. Od začátku války zaznamenala lvovská oblast přes 240 000 přesídlených osob z východu Ukrajiny, nyní jich je však už méně. Hlavním cílem samosprávy je jejich integrace do společnosti, ale i zajištění odborné péče. Prioritou je najít nové rodiny pro vysídlené děti ve Lvovské oblasti. Řeč přichází i na Bortnyky. Jejich ředitel Ruslan Markiv totiž pár let zpátky obdržel od gubernátora ocenění za svou práci a příklad dobré praxe. O stavu cesty vedoucí k domovu Živá Perla zástupci gubernátora ví, oblast má však větší problémy. Předávám slovo Václavovi, který stejně jako u starosty hovoří o vhodné systémové spolupráci s Charitou. Ví, o čem mluví. Přece jenom na Ukrajinu jezdí pravidelně už dvacet let. Také úředníci o Charitě ví a její práci ocenili, zejména v této době. Při odchodu jsme pochopili časovou tíseň úředníků, na které čekal zástup starostů, tzv. Hromady, tedy obcí s rozšířenou působnosti, se svými požadavky na státní peníze pro občany.
Po schůzce se loučíme i s delegací konzulátu, která nás provázela celým dnem. S Václavem jsme zajedno a upřímně generálnímu konzulovi a jeho kolegům děkujeme za ochotu a pomoc. S naším konzulátem v zádech se cítíme bezpečněji. Doufám, že dnešek otevře olomoucké charitě další dveře v jejich humanitární činnosti na Ukrajině.
Poslední schůzka dne, ale neméně důležitá – Media Initiative for Human Rights (MIHR). Jejich práci znám z Bruselu. Je ale něco jiného se s těmito lidmi setkat osobně tam, kde působí. Stejně jako po celý den se i zde setkáváme s vřelým uvítáním. Není to nic hraného, je to upřímný vděk. Váží si jakékoli naší podpory a zaujatě nám prezentují svoji práci.
Jejich práce je opravdu záslužná. Už rok vytváří mapu všech center a táborů, do kterých Rusové deportují ukrajinské děti. Spolupracují také s právníky a snaží se tyto děti navracet domů. Prvním krokem k tomuto cíli je však i podpora samotných rodičů a příbuzných, kteří usilují o návrat svých dětí. MIHR již takhle pomohlo více než stovce rodin. Ke každé se váže silný příběh. O to horší jsou příběhy těch, kterým zatím nebylo možné pomoci. Mimo jiné se opět setkávám s kritikou na Mezinárodní výbor Červeného kříže. Mandát na inspekci ruských zařízení mají, ale nevyužívají ho. Je to jedna z věcí, které po návratu do Bruselu budu opět intenzivně řešit.
Program končí, ale využívám možnosti metropole a jdu si koupit tričko s tradičním trojzubcem – ukrajinským státním znakem. Následuje zasloužená večeře a odjezd na hotel. Po cestě ještě zastavujeme u jednoho z mnoha nově vzniklých hřbitovů. Procházíme kolem ukrajinských praporů, které vlají nad hroby s dřevěnými obrubami. Některé, ty pár dní staré, nemají ani ty. Všechny jsou pokryty kyticemi a svíčkami. V ruce mám dvě kytice, které jsem stačila koupit ve městě od milé stařenky a jedné mladé dívky. Ptám se truchlící matky nad jedním z hrobů z konce roku, jestli mohu položit jednu kytici na hrob jejího syna. Bylo mu 33 let, pracoval jako IT odborník, miloval sport a cestování. Míjíme však i náhrobky dvacetiletých chlapců. U jednoho z takových si Václav sedl na lavičku a pomodlil se.
Nemám slov. Je to jeden z nejdojemnějších okamžiků celé naší cesty a vyzývá k otázce, zda tyto oběti mají nějaký smysl. Mají. Jejich smysl tkví v bojem za svobodu Ukrajiny v boji proti agresorovi. Zavazuje nás všechny k vytrvání podpory Ukrajiny v jejím odporu. Cesta do hotelu je tichá, máme o čem přemýšlet.
ÚTERÝ 25. DUBNA:
Po snídani vyzvedáme ve Lvově paní Ljubu, kterou nám doporučil konzulát. Roky pro něj pracovala a ráda vzpomínala i na Václava Havla, kterého osobně poznala. Další tři dny bude tlumočit naše schůzky, ale zároveň se ukáže být velmi cenným průvodcem po Ukrajině.
Vyrážíme do nadačního fondu Děti v nouzi v Lopatynu, se kterým ACHO dlouhodobě spolupracuje. Místní ženy nabízí dětem ze sociálně slabých rodin domácí stravu a možnost trávení volného času. Vítají nás s velkou parádou. Pracovnice sociálního centra pustí v reproduktoru tradiční ukrajinské písně a děti se předhání, kdo je dříve a lépe zazpívá. Dětem předáváme dárky a ředitelka centra Olesja nám ukazuje místní prostory a seznamuje nás s rodinou, která utekla z východního okupovaného území. Byli to prarodiče s vnučkou. Pokračujeme na prohlídku do nedaleké nemocnice. Je to velký kulturní rozdíl v několika ohledech. Přestože je nemocnice výbavou srovnatelná s obdobím v ČR před 40 lety, místní lékaři se snaží pro pacienty udělat maximum. Ukazují nám lůžka dovezená z Nizozemí, část vybavení zprostředkovala Charita. Míjím i lůžka, která jsou podepřená cihlami.
Mluvím s některými hospitalizovanými. Všichni jsou šťastní a spokojení, že mohou být právě v této nemocnici. Nedokonalou vybavenost nahradí lidský a osobní přístup. Odcházím z pokoje obdarovaná hrstkou čokolád od pacientů.
Brzy se nás ujímá zástupce primáře, který nás ochotně provádí zbytkem areálu. Místní doktoři si nemohou dovolit být specializovaní na jednu oblast. Musí umět všechno. Před odchodem z nemocnice se zastavujeme u rozpadlé, kdysi honosné, vily. Paní Olesja by z ní chtěla mít penzion pro seniory. Václav na základě předešlých zkušeností vidí jediným řešením budovu zbourat a já s ním souhlasím. Místní se opravdu dokáží upnout na věci, které pro ně mají zjevně silnou citovou vazbu. Jejich opravy ale bývají dražší než novostavba a pokud se nejedná o skutečnou památku, vyplatí se postavit nové zařízení.
Pokračujeme zpět do nadačního fondu, kde na nás čeká oběd. Usedáme ke stolu, a to, že se náš mačká pět na jedné lavici, vůbec nevadí. Vzájemně si podáváme mísy a talířky. Na popud paní ředitelky a Václava ochutnáváme i domácí pálenkou. Já vracím laskavost a nechávám na stole pozdrav z Karlových Varů, láhev Becherovky, kterými v dalších dnech ještě obdaruji ředitele několika Charit. I my chceme přispět něčím tradičním z naší země. Ostatně Becherovku i Karlovy Vary mnozí znají.
Loučení bylo jako všude velmi srdečné a všem byla v očích vidět velká vděčnost za naši návštěvu. Do takových obcí, jako je Lopatyn, jezdí politici spíše výjimečně. Podle mého názoru by právě takové místa politici navštěvovat měli, protože tito lidé skutečně pomoc potřebují. Odjíždíme na dlouhou cestu do Chmelnyckých za chlapci Ivanem a Maksymem, kteří si prošli peklem. Po cestě se ještě od Václava dozvídám osobní příběhy některých žen z Lopatynu. Všechny mají těžký život, ale přesto se o děti starají s láskou a maximem svých sil. Sám má ale po tolika letech, co centru aktivně pomáhá, spoustu připomínek k jeho vedení.
K podvečeru přijíždíme do Chmelnyckých. Ve své pracovně polytechnického institutu nás vítá ředitel Anton, který musel opustit Mariupol před příchodem okupantů. S chlapci nakonec strávíme více než hodinu. Jejich příběh je velmi silný. Jsou to hrdinové a Anton by zasloužil vyznamenání. Vybavuje se mi přísloví „kdo zachránil jeden lidský život, jako by zachránil svět“. Anton těmto chlapcům svět opravdu zachránil. Cestoval přes 4000 km, aby je přivedl z okupovaného území zpět do Ukrajiny. Později se dozvídám, že jejich kamarád Filip je stále v Rusku a nebyl adoptován nikým jiným než Marijí Lvovovou-Bělovovou. Něco takového jsem nečekala. Byla jsem překvapena, že právě ten chlapec, o kterém jsem několikrát hovořila na plénu, bude součástí příběhu Ivana a Maksyma.
Nechci chlapce jen zpovídat a tak je zvu i s Antonem na večeři. Vede nás ředitel místní Charity a její manažerka, které jsme neplánovaně potkali hned po příjezdu. Zvláštní náhody. Večeříme v příjemné a uvolněné atmosféře, chlapci se také zdají být ve větším komfortu a hovoří o svých dalších plánech. Anton se slzami v očích vzpomíná na krásné město Mariupol a školu, kterou Rusové přeměnili v ruiny, když naposledy z města utíkal. Zítra se s nimi ještě jednou uvidím. Ředitel Charity nás zve na snídani a my nabídku vděčně přijímáme.
STŘEDA 26. DUBNA:
Ráno začíná prohlídkou místní Charity. Zavítáme do rehabilitačního centra, psychologické poradny, dokonce i do vyrobené solné jeskyně. Je neuvěřitelné, co všechno pro děti dělají. V ČR máme taková zařízení také, je ale velmi pozitivní zjištění, že podmínky a služby jsou místy srovnatelné. Navštěvujeme i pětipatrové staveniště, kde má být školící zařízení, kavárna a v horním patře hostel pro maminky, jejichž děti se zde rehabilitují. Finanční prostředky získávají od soukromých investorů ze zahraničí nebo oblastních zdrojů. Setkání zakončujeme snídaní. Mají zde totiž i kuchyň, která jídla rozváží stovkám potřebným. Na závěr nám pan ředitel děkuje za podporu a předávám mu již tradičně láhev Becherovky. Velmi si váží jakékoli pomoci a já jim přislibuji i tu moji.
Dalším bodem programu je Ternopil, kde návštěva také začíná na Charitě. Všude nás vítají s otevřenou náručí a vděkem. Celou návštěvou nás prováděl otec Roman, ředitel místní Charity. Seznámil nás s jejich prací a projekty. Partnery mají s Charitou v Rakousku nebo Německu a plánují zřídit dětské centrum. Dobrá spolupráce je také s místními orgány – populární je například sociální taxi.
Otec nás provádí celým komplexem, včetně chráněné dílny, kde děti vyrábí modrožluté růžence. Prohlédla jsem si i místní závodní kuchyň. Jako vášnivá pekařka jsem se hned zapojila do práce a ušlehala si sníh. Klidně bych tady ještě zůstala, ale už na nás čeká starosta.
Přemýšlím, kde by Ukrajina byla bez řeckokatolické církve, která toho dělá tolik. Její úloha se s válkou naopak ještě více posílila a je jedním z faktorů, proč jsou Ukrajinci tak silný národ. Díky Charitě se lidé prchající před válkou mohou často poprvé dozvědět něco o Bohu a jít na svoji první zpověď. Během oběda se ptám otce na běžnou otázku, kterou slýchávám od občanů: „proč to Bůh dopustil?“ Jeho odpověď je, že „Bůh za válku nemůže, dal člověku svobodu, ale může to pro nás mít i ten smysl, že budeme silnější“.
Po krátké návštěvě kostela jsme zamířili na radnici. Starosta potvrzuje úzkou spolupráci s Charitou a já se ho ptám na situaci dětí. Z 9000 žáků jich je asi 1000 přesídlených. Překvapí mě, když mi sděluje, že místní školky nemají děti a jsou zaplněné jen do poloviční kapacity. Hovoříme také o integraci vysídlených osob. Měli samozřejmě problémy, když najednou přišlo 20 tisíc lidí, kteří hledali útočiště. Potřebují pomoc s integrací a financováním. Starosta se bojí, aby neskončili pouze jako „přívěšek“ EU. Na závěr žádá o možnost zřízení letních táborů pro místní děti. Je to jeden z cílů, který s Václavem chceme realizovat co nejdříve.
Poslední schůzka dne je setkání s metropolitou Vasylem Semeniukem, který nás nadšeně vítá a vzpomíná i na našeho arcibiskupa Jana Graubnera, kterého od něj musíme pozdravovat. Zve nás i na návštěvu významného poutního místa Zarvanici. Loučím se s přáním „buďte otče stále tak mlád!“
ČTVRTEK 27. DUBNA:
Program začínáme v Charitě v Kolymyji. Je to nejvýznamnější partner olomoucké charity, přes kterou směřují většinu své pomoci pro Ukrajinu. I zde si lidé zažili nálety raket a bezmoc. Nedaleko je totiž vojenské letiště. Přesto už pomohli více než 50 tisícům vysídlených osob z východu Ukrajiny, a to nejen materiální pomocí, ale i psychologickou nebo právnickou. Jejich počet zaměstnanců se dokonce během války zvýšil o polovinu – tj. na 140.
Po jednání poskytuji rozhovor pro místní televizi a pokračujeme do nedalekého zařízení, kde nacházejí útočiště uprchlíci z východu a já se setkám s jednou z takových rodin. Následuje návštěva sestry Veroniky, na kterou se Václav těší již od rána. Sestra pečuje o deset dětí – osm děvčat a dva chlapce. Podporuje je ve volnočasových aktivitách, včetně hry na hudební nástroje, sportu nebo tancování. Ptám se, čím by chtěli být: designérka, kadeřnice nebo atletka.
V podvečer přijíždíme do Bortnyk po již známé děravé silnici. Nevolnost z cesty se už postupně vytrácí. Chlapci mě berou na prohlídku celého komplexu. Ukazují mi školu, vlastní kotelnu a chlév pro krávy a prasata. Chlapci si také přivydělávají sběrem borůvek. Ptám se jednoho, který má ve sběru prvenství, co dělá s vydělanými penězi. Jeho odpověď mě zasáhne. Desetiletý chlapec koupil svojí mamince telefon, aby si mohli volat. Chlapci totiž nejsou jen sirotci, ale řada z nich má rodiče, kteří jsou zbaveni rodičovských práv a nejsou schopni se o ně postarat.
Následuje prohlídka samotného domova. Ruslan Markiv, ředitel a opatrovník chlapců, dělá, co může, ale je vidět, že jeho snaha a možnosti mají své limity. Zde by se hodila ruka sestry Veroniky. Mnohé by ho naučila a mnohé by bylo potřeba vylepšit.
S dětmi se rychle loučíme, vyměníme auta a vyrážíme s Ruslanem zpět do Chodoriva na večeři s místostarostou. Ten nás seznámí s činností města a dopadu války na jeho fungování. Hovoříme i o katastrofálním stavu silnice do Bortnyk, na jejíž rekonstrukci město nemá finance. Místostarosta se ale zaváže, že cestu alespoň částečně opraví tak, aby byla bezpečná.
Vyrážíme zpět do Bortnyk, kde strávíme noc se všemi obyvateli domova Živá Perla. Čeká nás ještě náročný pátek. To ani nevíme o tom, že zažijeme noc plnou hlášení o náletech na Ukrajinu.
PÁTEK 28. DUBNA:
Ráno nás kluci vedou na společnou modlitbu a následuje snídaně, během které zveme chlapce do České republiky. Většina se radostně hlásí, pár chlapců bohužel nemá pas. Před odjezdem si ještě stihnu prohlédnout místní školu i zevnitř. Zažloutlé a roztrhané učebnice, rozpadlé a staré lavice, oprýskané tabule. V takových prostorách by se nemělo učit. A přesto mají chlapci díky Ruslanovi, který trvá třikrát týdně na komunikaci výhradně v angličtině, lepší angličtinu než ostatní ukrajinské děti. Ráda bych sem dopravila potřebné vybavení – třeba autobusem, který pojede pro kluky na prázdniny.
Loučení s dětmi v Bortnykých je zvlášť těžké, nejen pro Václava, Katku a Pavla, kteří chlapce nevidí poprvé, ale i pro mě, Martina a Ljubu, kterým chlapci přirostli k srdci. Doufáme, že je zase uvidíme a budeme jim moci pomáhat. Poslední schůzka týdne je s místostarostou, ředitelem Charity Stryj a dalšími pracovníky.
Během schůzky zdůrazňuje místostarosta potřebu finančních prostředků i v malých městech a periferiích a žádá nás o pomoc v navázání partnerství s českými městy. Potřebují i školní autobus, o který si zažádali, ale bez úspěchu. Když říkám, že jsem konzervativní a ráda se vracím na stejná místa, odpoví mi místostarosta: „buďte konzervativní vůči nám, vůči Chodorivu“.
Na starostu musíme chvíli čekat, protože zrovna jedná s vojáky. Pokračujeme na místní úřad, z kterého bychom si mohli brát příklad. Starosta trvá také na návštěvě nového řeckokatolického kostela svatého Vladimíra a Olgy, který obdržel European Construction Award. Následně se ubíráme na rychlý oběd do místní koliby a za doprovodu starosty opouštíme Chodoriv a Ukrajinu.
Unavená a plná dojmů i emocí se těším domů. Myslím, že jsme na tom všichni stejně. Ukrajinský národ si zasloužil své místo v EU, čeká je ale ještě dlouhá cesta. Hlavně se nyní musí ubránit agresorovi. Pochopila jsem, že je i řada věcí, které se od Ukrajiny a jeho národa můžeme učit my.
