Na návštěvě v belgické Škole štěstí
Úterý 7. 4. 2015,
Kroměřížské Infonoviny přinesly článek popisující zkušenosti Moniky Stachoňové, která do února působila několik měsíců v Evropském parlamentu jako stážistka europoslankyně Michaely Šojdrové:
Dostala jsem příležitost vyrazit na stáž do Evropského parlamentu ke kroměřížské europoslankyni Michaele Šojdrové. Mohla jsem odmítnout? Samozřejmě. Ale po půl roce stráveném v Belgii bych toho zpětně velmi litovala. Proč? Nejenom, že jsem nahlédla pod pokličku vzrušujícího fungování evropských institucí a poznala úžasné osobnosti z celé Evropy, ale díky stáži a vstřícnosti paní europoslankyně jsem také nasbírala pěknou řádku pracovních zkušeností i zážitků.
Jedním z nich byla návštěva bruselské školy. Při příchodu do komplexu cihlových budov nás uvítaly rovnou dvě ředitelky – jedna z mateřské školy, druhá z prvního stupně základní školy. Bruselská École du Bonheur (Škola štěstí) v sobě totiž spojuje vzdělávání od dvou a půl letých dětí až po žáky končící základní školu v jedenácti letech.
Děti začínají s nástupem do školky o půl roku dříve než v Česku, stejně jako u nás ale není povinná (byť je návštěvnost téměř stoprocentní) a je zdarma. Její provoz buď zajišťuje obec, nebo jazyková komunita – v Belgii tedy francouzská, vlámská nebo německá.
V krásně vybavených třídách mateřské školky jsou děti rozděleny podle věku. V době naší návštěvy se jejich aktivity různí: předškoláci se už učí zlehka počítat, z vedlejší třídy se ozývají dětské hlásky za doprovodu klavíru, v jiné třídě nejmenší vybarvují papírové čepice.
Hned při vchodu nás ale zaráží, že se děti ani učitelky nevyzouvají, své boty pouze při příchodu otřou o „kouzelnou rohožku“. Ani další hygienické podmínky by - po nahlédnutí do sociálních zařízení - v Česku nejspíše neobstály.
Dalším, tentokrát pozitivním šokem jsou pro nás svačinky dětí. Nosí je v batůžku od rodičů z domu. Školka navíc zavedla jedenkrát týdně ovocný den, kdy si každý žáček přinese k zasycení jen ovoce. A žádné sladkosti!
Příjemně nás překvapuje bezprostřednost dětí ze školky. Zatímco v těch českých se někdy setkáváme až s přílišným ostychem před návštěvami, v té belgické se společnou konverzací nemají problém. A byť se Škola štěstí od našich mírně liší, v jednom se zařízení podobají: při odchodu nám děti upatlané od barev vesele mávají a honem si utíkají zpátky hrát.
Monika Stachoňová
