Mezi migranty jsou tisíce nezaopatřených dětí
Čtvrtek 26. 4. 2018, Michaela Šojdrová
V řeckých uprchlických táborech si tisíce dětí nemají kde hrát, některé nemají kde spát, nechodí do školy, některé jsou bez rodin. Především kvůli nim jsem požádala o vstup do uprchlických táborů v Řecku. Spolu s britskou kolegyní Julie Girling jsme jednaly se zástupci řecké vlády, FRONTEXU, IOM, UNHCR, navštívily jsme tři uprchlické tábory.
Je třeba připomenout, že Řecko je země, kde vládne krajní levice, má miliardové půjčky od eurozóny a na jeho ostrovy přistávaly tisíce běženců z Turecka, kteří tam přišli zejména ze Sýrie a dalších zemí Blízkého východu. Řecko nebylo schopno zastavit počáteční vlnu lidí, která pochodovala do západní Evropy přes Balkán, zcela v rozporu s pravidly tzv. Dublinského azylového nařízení EU. Řecko nemělo a dosud stále ještě nemá dostatečné personální a infrastrukturní kapacity pro případ příchodu tisíců běženců. Od Unie dostalo přes 9 miliard EUR, které využívají jak vláda, tak mezinárodní a neziskové organizace. Množí se kritické hlasy, jež upozorňují na to, že tyto prostředky nebyly využity efektivně. V táborech na ostrovech a na pevnině je stále přes 50 000 lidí, včetně dětí bez rodičů.
Rozhodování o tom, kdo dostane azyl a kdo bude navrácen trvá příliš dlouho. Syrská rodina se dvěma dětmi mi řekla, že čeká na rozhodnutí už druhý rok. Nyní hrozí velké zhoršení, protože Turecko polevuje v hlídání hranice, zvyšuje se příchod uprchlíků na řecké ostrovy i přecházejících pevninskou hranici. Starosta Mytiléné na ostrově Lesbos nám potvrdil, že po mnoha měsících klidu, který zajistila „dohoda EU-Turecko“ z dubna 2016, se situace mění a denně připluje na pobřeží ostrova Lesbos 200-300 uprchlíků. Pokud se jejich příliv nezastaví, hrozí opravdu kritická situace. Lidé na ostrově Lesbos jsou obětmi neschopnosti řecké a turecké vlády zabránit dalším nelegálním přechodům hranice. Ani pomoc Frontexu (Evropská pobřežní a pohraniční stráž) není zatím dostatečně efektivní.
Ostrov Lesbos známe jako turisty vyhledávané místo. Dnes je na ostrově asi 8000 uprchlíků ve dvou táborech. Proslulý „hot spot“ Moria se 7 tisíci lidmi je přeplněný stále nově přicházejícími uprchlíky. Jeho ředitel nás provedl od místa registrace až po samostatné zóny pro ženy a pro děti. Viděli jsme především velké nasazení profesionálních i dobrovolných pracovníků, kteří se o uprchlíky starají. Lidé zde žijí měsíce ve velmi stísněných podmínkách, ale s vědomím, že se jim tady snaží někdo pomoci.
Stejné nasazení jsme viděli v táboře Kara Tepe, který připomíná spíš prázdninový kemp. Je celý postavený z kontejnerů, a je určen především rodinám s dětmi. Stavros, šéf tábora, s uprchlíky prožívá jejich osudy, je vidět, že mu na nich záleží. Klíčovým člověkem na ostrově je starosta Mytiléné, který se snaží udržet pořádek a volá zoufale o pomoc státní i evropské orgány.
Uprchlíci vzali malebnému Lesbosu jeho klid, profit z turistického ruchu. Přesto jsem neslyšela slovo zášti na jejich adresu. Kritika se snáší na hlavy těch, kteří nejsou schopni zajistit ochranu hranic a rychlé vyřízení žádosti o azyl. Sice už dnes každý příchozí je zadržen, jsou mu odejmuty otisky prstů a dostává doklad, je tedy identifikovatelný. Ale navracení neuznaných žadatelů o azyl je nedostatečné, za dva roky se z Řecka vrátilo 15 000 lidí do svých původních zemí.
Je jasné, že nejohroženější skupinou jsou dětí bez rodičů, kterých je v Řecku asi 3000 (podle IRC). Otisky prstů se mohou odebrat jen dětem od 14 let, tedy evidence těch mladších je problematická, některé děti jsou v táborech nebo v ubytovnách a starají se o ně neziskové organizace. Za situace, jaká zde panuje, jsou na místě obavy o zneužívání, obchodování a jiná ohrožení, kterým jsou děti na ulici vystaveni. Tyto děti se nemají kam vrátit.
Ze své pozice poslankyně cítím, že mojí povinností je především pomoc těmto dětem.
Inspiraci máme v programu Velké Británie, která si dobrovolně vzala na starost péči o 350 dětí bez rodičů. Kolegyně Julie slíbila, že se s námi o know how ráda podělí. Tento program Alfred Dubs, který se narodil v Československu a byl jedním z 669 dětí, které zachránil Nicolas Winton.
Galerie:
