Globální pakt OSN o migraci se míjí svým cílem
Čtvrtek 29. 11. 2018, Michaela Šojdrová
Hillary Clintonová se nedávno nechala slyšet, že Evropa musí zamezit migraci, jinak bude čelit hrozivému nárůstu pravicových populistických sil, a bude tak páchat sebevraždu. Také Dalajlama několikrát v minulosti zopakoval, že Evropa nemůže spasit svět a přijmout celou Afriku, jakkoli je nutné dočasně přijímat skutečně pronásledované lidi či válečné uprchlíky.
V tomto duchu na celou věc nahlížím a posuzuji také aktuálně debatovaný Globální pakt OSN o bezpečné, řízené a legální migraci. Tento pakt míří na jiný cíl, než by měl. V OSN mají převahu státy, jež jsou z hlediska migrace zdrojové, a přijímající státy jsou v menšině. Tomu odpovídá i zaměření Paktu, který migraci nevnímá jako problém, ale fenomén, který můžeme podporovat, řídit a vytěžit z něj to dobré.
Tváří v tvář této logice se nedivím tomu, že od jeho podpisu ustupuje stále více států vyspělého světa, např. USA, Rakousko, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Česko, ale Izrael či Austrálie. Ostrá vnitropolitická debata se o něm vede v Belgii, Německu a dalších zemích.
Pozitivně vnímám snahu o lepší mezinárodní spolupráci v řešení migračních otázek, a to zejména v boji proti nelegální migraci. Migrace byla, je a bude a spíše narůstá. Otázkou ale je, zda jsme schopni se dohodnout na minimálních standardech spolupráce při jejím řešení. Zde je vidět onen rozdíl v perspektivě jihu a severu, chudých a bohatých zemí.
Ze statistik migrace víme, že skuteční uprchlíci před válkou či pronásledování lidé představují jen zlomek migrace do Evropy. Daleko více těchto lidí je např. v rámci Afriky vnitřně vysídlených, nebo migrovali do jiné africké země. Víme také, že v některých oblastech jsou motivováni propagandou, která je nahání do sítí pašeráků a obchodníků s lidmi. Prevenci ekonomické migrace tedy vnímám jako důležitější než hledání legálních cest pro její řízení, neřkuli podporu.
Z dvaceti tří cílů, které Pakt OSN uvádí, se prevenci věnuje pouze jediný. Ten požaduje minimalizovat důvody, které nutí lidi opouštět své země a své domovy. OSN navrhuje v této oblasti podporovat rozvojové programy, které zajistí udržitelný ekonomický růst, přivést do těchto zemí investice a rozvíjet vzdělávání. Mezi další cíle paktu patří ochrana hranic a návratová politika, tedy readmise migrantů do zemí původu, včetně povinností zemí své občany přijmout zpět. Většina opatření Paktu ale směřuje k tomu, jak legalizovat migrační cesty, zabránit pašeráctví a obchodu s lidmi. Pakt požaduje zajištění dokladů, dostupnost základních služeb, zlepšení postavení migrantů a jejich začlenění do společnosti. Zde platí, že pakt se se zaměřuje spíše na řešení dopadů místo příčin. Samotný fakt, že dokument nerozlišuje mezi migrací legální a nelegální, jej činí velmi obtížně akceptovatelným pro mnohé státy „severu“.
Již dlouho zastávám názor, že naše politika, myšleno česká, ale i „visegrádská“, ztratila ve vztahu k migrační otázce lidskost. Neschopnost zabránit nelegální masové migraci snižuje důvěru v politiku, instituce, Evropskou unii a podkopává snahu a ochotu pomoci skutečně těm, kteří pomoc potřebují. Pokud se snažím do naší politiky vrátit lidskost a lidský přístup k uprchlíkům, musím si být jistá, že mé konání je bezpečné a že se opírá o jinak striktní přístup k ochraně hranic před nelegální migrací. To jsou spojené nádoby související s mou iniciativou na přijetí syrských dětí z řeckých uprchlických táborů. A dokumenty, jako Pakt OSN i migraci, mi tuto snahu rozhodně neulehčují.
